Ležela vedle něj. Tak blízko, a přesto si připadala, jako by mezi nimi stála skleněná zeď. Už dávno se nepohladili jen tak. Nepodívali se na sebe s tou jiskrou, s jakou se kdysi poznali. On usnul hned po sexu. Ona zírala do stropu. V hlavě jí vířila tichá otázka, která bodala jako špendlík: „To už to takhle bude napořád?“ A s každým nádechem cítila, jak se propadá hlouběji do prázdnoty, která dřív bývala radostí.

Stál tam. Ani se jí nedotkl. Jen se na ni podíval jinak, než byla zvyklá. A její srdce, které tak dlouho jen tiše přežívalo, se na chvíli rozbušilo jako o závod. „Co to je? Co se to děje?“ Nedávalo to smysl. Vždyť přece má doma všechno. Věrného muže. Děti. Zajištěný život. Ale právě v ten moment si uvědomila, že uvnitř umírá. Že touží po hloubce, po divokosti, po pravdě. Po tom, být zase sama sebou. A ne jen verzí, kterou svět považuje za správnou.

Myslela si, že jejich vztah je pevný. Že má pravidla, jistoty a hlavně – závazky. Jenže přišla událost, která všechno rozmetala na kousky. A najednou se musela ptát úplně znovu: „Co je to vlastně věrnost? Co je pravda? A kdo jsem já, když zůstanu stát nahá, bez všech rolí, co jsem si roky oblékala?“ Nešlo jen o partnerskou krizi. Šlo o hluboké, bolavé setkání se sebou. O ztrátu i možnost. O začátek něčeho, co možná ještě nikdy nezažila.