4 důvody, proč jsem v mateřství/životě mnohem spokojenější

Tuším, že se kolem vás rojí nespočet podobných článků. Každý si troufá radit a vnášet do světa moudra o tom, jak být šťastný, spokojený, naplněný, seberealizovaný, dost ženský atd. Jako by štěstí bylo dneska in a každý se za nim honil. Hned poté, co jsme dohonili (nebo možná ještě honíme) dostatek všeho toho, co chceme vlastnit. Vím o tom. Tak proč i já si troufám přidat další podobnej článek?

Protože stále vnímám, že to štěstí a spokojenost chodí nejspíš po horách a ne po lidech.

Protože mi tohle téma nedá spát. A někdy mám pocit, že ten stejný objem spokojenosti zažívá každý a pak dostanu ledovou sprchu, že tomu tak vůbec není. Tak pro ty, kteří dostávají ledovou sprchu životem každý den (a ne dobrovolně a cíleně jako já), píšu tahle slova. Každý den mi hlavou lítá nespočet uvědomění. Co všecko je dnes jinak. V mé hlavě, v mém životě, nastavení. Řekla bych, že to je 34 let dlouhá cesta.

A věřím, že za dalších 50 let si budu ťukat na čelo a pod slovem spokojenost si představím ještě něco úplně jiného. Budu chodit v různobarevných oblečcích, s pestrými klobouky a brýlemi a nebudu se trápit hlavou plnou šedých vlasů, neschopností těla. Budu se každou chvíli smát a to i sama sobě. A nad kritikou druhých mávnu rukou. A třeba to bude ještě úplně jinak, protože člověk míní, život mění.

Tak proč se tedy teď cítím mnohem víc spokojená a plná života?

1. Mám se mnohem víc ráda. 

A teď bych mohla zaklapnout počítač a jít. To je asi to nejdůležitější. Mám mnohem víc ráda sebe se vším všudy. Se svými přešlapy, kiksy, emocemi, zážitky, prožitky, propady, nápady. Neviním se a neutápím se v sebekritice tolik, jako jsem to dělávala dřív.

Myslím, že jsem se dost máčela v močálech plných sebekritiky.

Momentálně všude kolem frčí vlna sebelásky a my v sobě bojujeme, jestli to není už za hranicí sobectví. Tak nač čekat? Můžeme to začít zkoušet dnes a já věřím, že nám svět dá jistě najevo, kdy jsme už za hranicemi sebelásky a hrajeme si na nafrněné princezny Sobčenky.

Myslím, že zásadní pro mě bylo si uvědomit tok života jako takovou hru, jako školu, kde každý den přicházím pro zážitky, díky kterým se můžu poznat blíž.

Po narození dcery jsem na sobě viděla samé nešvary a vůbec jsem si připadala jako člověk, který by neměl mít právo chodit po planetě zemi (více v ebooku Začarované mateřství a Návrat k sobě) natož mít na starost takové krásné dítě. Po druhém těhotenství jsem zažila pravý opak. O dítě jsem přišla, ale v mém životě to přineslo velké změny. Začala jsem vnímat i svá pozitiva. Proč jsem byla schopná obdivovat druhé a na sebe jen házet špínu?

2) Víc důvěřuju sobě, světu a životu

Pamatuju si, jak jsem se bála otevřít hubu a sdílet, co mi hlavou jezdí. Díky představám o smrti jsem si myslela, že jsem troska, vrah, nebo zkrátka člověk, kterého by měli zavřít do blázince. Postupně jsem začala oddělovat sebe od toho, co mi jezdí hlavou. Jen jsem to pozorovala a získávala odstup a důvěru v sebe.

S důvěrou v sebe přišla i důvěra v okolní svět.

Sdílela jsem své strasti, myšlenky a sledovala, jaké na to chodí reakce. Začala jsem si uvědomovat, že podobná témata řeší mnoho žen, ale i mužů. Jen se o tom nemluví snadno. To že o tom mluvím já, ještě navíc v době, kdy to právě prožívám, ze mě nedělá špatnou bytost. Otevřelo mi to dveře do nového světa. A otevřelo to mé srdce. Srdce, které bije touhou žít.

Celé téma důvěry bylo završeno při porodu mého syna, který mi v jediném okamžiku vštípil tuhle lekci tak silně, že se už nedala přehlédnout. Při jeho narození jsem zažila pocit, že ať se děje cokoliv (já nebo on ten porod nepřežijeme, moje nebo jeho tělo nebude v pořádku, tak jak ho znám atd.), mám důvěru, že je to tak správně.

3) Víc jentak jsem.

Byla jsem hodně soustředěná na mysl. Po porodu mou hlavou prolítl uragán negativních, nepřijatých a neznámých přesvědčení. Nebyla jsem zvyklá s takovým náporem pracovat a bála jsem se, že to neustojím. Navenek se nic hrozného nedělo. Nebyla válka, ani hladomor. Ale moje hlava tvořila neskutečná dramata, spletitost souvislostí, které nebraly konce. Všechno nasedalo na základní myšlenky, vycházející z nepřijetí. Sebe a všeho toho, co se mi teď v životě děje.

Po narození dcerky jsem začala objevovat způsoby, jak být ke svému tělu a mysli pozornější, a začala jsem nacházet návody a inspiraci.

Jedním z tipů, který jsem znala už nějakou dobu, byla meditace. Ale jak ukočírovat a zastavit ten kolos rozdílných a divokých myšlenek? Jak ty sněhové tajfuny v hlavě stopnout? Zpočátku to vůbec nešlo. Začla jsem je jen pozorovat. Něco jako meditace a klid mysli, bylo tou dobu úplný scifi. Jako ještě s dětmi? Are you crazy?

Postupem času jsem víc a víc dokázala se svými myšlenkami (i těmi zdánlivě negativními) uzavřít smír. Jen jsem je pozorovala, leckdy se divila, odkud to celé pramení. Někdy nasedla na horskou dráhu, která mě dovezla naprosto jinam, než kde jsem nasedla. Jindy jsem se jim zasmála, nebo je nechala být. A postupně jsem zaměřovala svojí pozornost jinam. Na svou spokojenost, na oblast v srdci, na svůj dech.

Těch klidných momentů přibývalo. Já neklidná bytost, neustále v pohybu jsem byla schopná se nechat unášet na vlnách blaženosti, přijetí a míru. A mohlo to být třeba ve chvílích, kdy obě děti svorně brečely, kdy můj pes vyštěkával další psy. Nebo ve chvílích, kdy jsem řídila auto po naší krásné zemi. Ve chvílích, kdy jsem utírala kuchyňskou linku (nebo cizí zadky), usínala vedle svých pokladů, sledovala lístky v lese.

A jak je psáno v knize Buddha od Deepaka Chopry, našla jsem tak místo, kam se můžu vracet kdykoliv, kdy se moje půda pod nohama začne třást, kdy ztrácím důvěru, valí se na mě balvan stresu, nebo jentak. Je to místo, ke kterému mi nikdo nemůže zakázat přístup. A o kterém jsem tehdy neměla ani páru.

4) Míň se zaměřuju na chyby, netopím se ve vině.

Kdykoliv jsem dřív zařvala, pocítila vztek, nenávist, zoufalost a strach, omlátila jsem si ty pocity o hlavu ještě nespočetněkrát poté. Cítila jsem se jako hrozná bytost, šílená matka, příšerná manželka a hospodyně. Vlastně jsem se cítila špatně dost pořád. Odnikud moc nechodilo přijetí a milá slova. Než začaly chodit zevnitř.

Dnes opravdu nejsem žádná zenová a vyklidněná matka.

Zažívám stres, křičím, brečím, chybuju. Vztekám se, nenávidím, pukám někdy závistí. V těch chvílích jsem zase ta malá Martinka, které někdo zrovna šlápl na kuří oko. Ale dnes vím, že je to jen emoce, která přejde přesně tak rychle, jako přišla. O mně to vůbec nevypovídá. Přistupuju k sobě naprosto stejně, jako se snaží přistupovat k dětem různé moderní způsoby výchovy. Uznávám emoce, přijímám je i sebe jako součást života.

To kouzlo, které přichází s přijetím, je neskutečné. Místo hodinových scén se tenhle tajfun přežene rychle jako mesršmit a za chvíli zavládne lidství, láska a pokora. Mám tak vlastně v péči 3 děti. Své dvě narozené a malou Martinu, která v leckterých situacích slyší přijetí svých pocitů poprvé. A myslím si, že ze všech těch 3 dětí, si v sobě nosí největší nastřádanou bolest.

Z negativních emocí jsem si vytvořila hru. Pokaždé když přijdou, objevím o sobě něco nového (při nebo až po akci :D). Těším se na další poznatky a způsoby, jakými se k té nové situaci postavím. Jak mě to obohatí. Někdy to dokonce obohatí okolí, které přijme, že podobné prožitky jsou součástí i jiných domácností. No není to krásné?

A jaká kouzla proměnila vás ve spokojenou ženu? Podělte se, nebo jen posdílejte, které téma vám dělá problém.

Spokojené dny přeje

MarTina Chomátová