Dopaminová smyčka: Když hledáme klid, ale nacházíme jen další stimuly

Přestěhovali jsme se. Všude krabice. Vlastně už šest měsíců žiju v krabicích.

Pro mě, jako vysoce citlivou, to byl opravdu náročný kalibr.

Padla na mě obrovská únava. Nešlo se zvednout a prodírat se krabicemi. Protože to bylo nekonečné. Neměla jsem na to kapacitu. Chtěla jsem vypnout svůj svět a jen tak být.

Pro takovou situaci jsou skvělé zvukové lázně.

A tak jsem si je občas i dopřávala. Sama jsem zpívala mantry, hrála na nástroje, odpočívala. Ale taky jsem vnímala, jak mám větší a větší tendenci unikat ze své reality. Sledováním seriálů. Žít cizí příběhy a životy bylo daleko snazší, než žít život můj a udělat něco pro sebe. Vždycky když epizoda končila, přišlo drama, které nešlo jen tak překliknout. Potřebovala jsem vědět, co bude dál.

Podobných dopaminových pastí je v dnešní době tolik.

Scrollování na sociálních sítích, nákupy a těšení se na balíček, představování si budoucnosti a plánování dovolené, sledování zpráv, čtení romantických knih, pořád něco nového. A najednou jsem si uvědomila, že mě můj vlastní život nebaví. Že bych raději zažívala takové vzrušující momenty jako postavy v seriálech. Nebo jako lidé na Instagramu, kteří mají zdánlivě dokonalé životy.

A na žití toho svého jsem byla příliš unavená. Kdyby mi tehdy někdo řekl: „Prostě se nedívej na ten seriál,“ poslala bych ho doháje.

Tak co mi pomohlo?

Začala jsem být sama sobě pozorovatelem. Nezakazovala jsem si nic, ale zvědomovala jsem si, že to je zkrátka něco, co v těchto dnech potřebuju. Mimochodem, seriály jako Valeria, My jinak nebo Virgin River bych doporučila – protože mi daly mnoho z pohledu mindfulness, sebeuvědomění, práce s traumatem a nervovým systémem. Člověk se učí z jiných životních příběhů.

Začala jsem se sama sebe ptát:

• Co mi to dává?
• Čím mě tato témata inspirují?
• Co z toho chci ve svém vlastním životě?
• Co mi v životě schází?

Jakmile jsem si na tyto otázky odpověděla a začala do své každodennosti vkládat věci, které mi scházely – randíčka s mužem, procházky přírodou, psaní knihy, setkání s kamarádkami – postupně jsem přestávala mít tak silnou potřebu utíkat do fikce. A začala jsem být opět věděčná za svůj život a za to, jak si jej můžu tvořit.

Ale dopaminová past je prekérní záležitost, která se netýká jen dospělých, ale i dětí. A často nevíme, jak z ní ven.

Možná tě proto bude zajímat webinář „Nervový systém – jak pracovat s nervovým systémem a najít klid v každodenní realitě“.