Obyčejnost jako revoluční akt: Jak jsem přestala hrát hru na „dokonalé“ Vánoce

Chceš si článek poslechnout jako podcast? Tady je <<<

Několik posledních let se mi vracel ten samý pocit. Seděla jsem u vánočního stromku, v záři světýlek, obklopená horou dárků, a v hloubi duše jsem cítila nejasnost. Skoro až prázdno.

Nebylo mi úplně jasné: Proč to vlastně děláme? Proč zdobíme domov podle společenských norem? Proč kupujeme xy věcí, které nám přinesou radost na pár minut, ale dlouhodobé štěstí v nich není?

Rozhodla jsem se, že si na to tentokrát trochu posvítím a podívám se na to téma hlouběji. Třeba můj pocit má nějaký důvod.

Ukradené rituály

Začala jsem se pídit. Historicky se Ježíš kolem Vánoc vůbec nenarodil. Církev toto datum zvolila strategicky, aby zastínila pohanské oslavy zimního slunovratu, které se tou dobou (kolem 21. prosince) konaly od nepaměti.

Když jsem několik dní před Vánoci stála u ohně a uctívala právě Slunovrat – návrat světla, rytmus přírody a ticho noci – cítila jsem hluboký smysl, naplnění a sílu. To, co mi nahánění dárků nikdy nemůže dát.

Past jménem úspěch

Žijeme v podivné absurditě. Lidé si berou půjčky na dárky, které si nemohou dovolit, aby svým dětem a okolí dokázali svou hodnotu. Na sociálních sítích pak sledujeme přehlídku luxusních domů a stromků, pod kterými není vidět podlaha. Prezentujeme majetek jako důkaz úspěchu, jako důkaz naší hodnoty.

Můžeme se plácat po ramenou, že „nás majetek nedefinuje“, ale pojďme si upřímně přiznat, jak funguje systém, ve kterém žijeme.

Kapitalismus staví na tom, že hrstce lidí je skvěle, zatímco zbytek jim buď závidí, nebo se snaží na jejich místo vydrápat pod heslem: „Když se budeš dost snažit, dokážeš to taky.“ Jenže realita je taková, že ti nejbohatší ke svému majetku často nepřišli tvrdou prací, ale díky strukturám, které jim to umožnily.

Sociální sítě tento pocit umocňují. Masově šíří sice „inspiraci“, ale ruku v ruce s ní i pocit studu, méněcennosti a nehodnoty. Pocit, že náš život je „jen“ obyčejný, a tedy nedostatečný.

Co s tím? (Moje malá transformace)

Nemám recept na světový mír ani změnu globálního systému. Ale mám odpověď pro nárůst našeho vnitřního pocitu bohatství.

Je to všímavost a laskavost k vlastní obyčejnosti.

Transformace začíná ve chvíli, kdy přestaneme chtít víc a začneme vnímat to, co už máme. Všímavost nám pomáhá rozpoznat tu past „chci víc“ a laskavost přijde na řadu ve chvíli, kdy zjistíme, že ve spojení s naším majetkem se probouzí pocit studu.

Žít v souladu s vlastními hodnotami v dnešním světě není jednoduché. Je to každodenní boj s proudem, který nás chce odplavit ke kasám v nákupáku. Tlačí nás to leckdy k rozhodování se v náročných tématech mezi cestou z nutnosti a cestou našich hodnot a smyslu.

Ale jsme v tom spolu.

Právě proto jsem vytvořila Deník Dovol si zářit. Ne aby nás tlačil být „úspěšnějšími“ v očích světa, ale aby posílil vnitřní kompetence. Aby nám připomněl, že život máme ve svých rukou a že je krásný, i když se zdá být v nablýskaném světě Instagramu obyčejný. Právě ta obyčejnost z něj dělá něco neobyčejného.

Věřím, že každodenní praxe zastavení, vděčnosti a uctění toho, co je „tady a teď“, vede k hlubokému pocitu klidu a skutečného vnitřního bohatství.

A tady rovnou jednu praxi přináším – pozvání k vnitřní svobodě

Když nás přepadne stud nebo pocit, že „nejsme dost“, nepomůže nám další nákup, ale přítomnost. Jedním z nejúčinnějších nástrojů pro tyto chvíle je praxe RAIN.

Tato laskavá mindfulness technika tě naučí, jak se uvolnit v nepříjemných emocích:

• R (Recognize): Rozpoznat, co se děje.
• A (Allow): Dovolit pocitu, aby tu byl.
• I (Investigate): Laskavě prozkoumat, kde v těle emoci cítíš.
• N (Nurture): Opečovat se a nabídnout si soucit.

RAIN nás učí, že naše emoce (ani stud) nejsou naší identitou. Jsou to jen vlny a my jsme oceán, který je drží. Pokud chceš tento nástroj vyzkoušet a osvobodit se z pasti tlaku na výkon, připravila jsem pro tebe vedenou nahrávku.

👉 [Tudy k praxi RAIN – cesta k vaší vnitřní svobodě]

Dovol si zářit ve své obyčejnosti.

Právě tam začíná skutečné bohatství.

S láskou a pokorou k našim „obyčejným“ životům,

Martina

Myšlenky, které mě na téhle cestě provázejí:

• Brené Brown: Učí mě, že zranitelnost není slabost a že pocit „dostatečnosti“ začíná tím, že přijmeme svůj stud a přestaneme svou hodnotu odvozovat od výkonu.
• Gabor Maté: Ukazuje mi, jak hluboce jsou naše traumata a reakce nervového systému propojeny s kulturou, která upřednostňuje zisk před lidskostí.
• Erich Fromm: Jeho otázka „Mít, nebo být?“ je pro mě kompasem. Skutečný život se odehrává v bytí, ne ve shromažďování věcí.
• Mark Fisher: Přináší zajímavé myšlenky k pochopení konceptu „kapitalistického realismu“ – ten pocit, že jiný svět není možný.

Zdroje: Encyklopedie Britannica, Zlatá ratolest, Teorie zahálčivé třídy, Dary nedokonalosti, Mít, nebo být?,