Štěstí na čtyřech kolech – Proč sbalit celou rodinu a cestovat dodávkou?

Nechci vám tady vůbec tvrdit, že zavřít sebe a děti na několik dní do malého prostoru, jakým je dodávka, a vyrazit tak na cesty, je něco, co vás vytáhne z nepříjemných pocitů a zapříčiní, že už si budete život jen užívat. Vůbec tomu tak není. Ale ráda bych vás dovedla zpátky do minulosti k čemukoliv, co vám vždy a zaručeně rozzářilo oči a zvedlo náladu. Povím vám příběh:

Píše se rok 2012. Připadám si děsně vážná.

Teď už musim bejt nejvíc seriózní, protože jsem se stala mámou. Už žádný srandičky. Už se budu jen obětovat. 

⭐️

Píše se rok 2013. Safra, takle to dál nejde. Pojdu zaživa. Jako už to začíná být na světě zas fajn, ale něco mi chybí. Nějaká moje obrovská součástka. Cestování. Chci zas být na cestách po část roku. Nevim, jak to udělat, ale dělim se o to se svym mužem. Klepe si na čelíčko. „Takhle ten svět nefunguje, Macku. Prober se.“ Jak to, že nefunguje? Vždyť ten muj tak do nedávna fungoval? A celkem skvěle. Jen počkej, zajíci.
⭐️
Píše se rok 2014. Zažíváme ochutnávku na společných cestách po Skotsku. Hustý. Tak tohle chýbalo.

⭐️

Píše se rok 2016. Dodávka nebo karavan. Jo! To je to, co potřebuju. Čáry máry fuk, ať je brzo tu. Prozatim zažívám parádní měsíc s dětma v Itálii. Sen se blíží. Cítim to v každý kůstce.

⭐️

Je to tady. Kupujeme si dodávku. Vyrážíme na cesty. Itálie, Rakousko, Kokořínsko, Most, Karlova Studánka, Jeseník, Českosaský švýcarsko, Krkonoše…
Ležím v návodech na přestavbu a tuning dodávky. Ty chvíle za volantem a všude na cestách mě neskutečně bavěj. Jsem nesmírně spokojená a z očí mi tryská radost. Není to jen taková ta radost na chvíli. Ale celková spokojenost.

Vrátila jsem se totiž ke svému způsobu bytí. K tomu, co jsem opustila. Proč? No přeci protože… DĚTI. Dospělost, zodpovědnost. 

Letos v létě jsem v té dodávce strávila asi měsíc a půl. Projela jsem různá místa, naučila se řídit velké auto, leckdy zažívala krušné momenty, protože s jeho velikostí  nemám zkušenosti.

A znovu a zas jsem se zamilovala.

Do sebe:

⭐️ protože todle všechno zvládám,

⭐️ protože se nebojím,

⭐️ protože si užívám i ty zdánlivě nepříjemný situace a těžím z nich (třeba když vám auto zapadne do bláta a nejde s nim hnout),

⭐️ protože si stojím za tím, co v životě chci a potřebuju, a hledám cesty, jak to přizpůsobit situaci – tedy dětem, psovi, muži,

⭐️ protože žiju svůj život, nehledě na to, jak se to má a jak se to všeobecně dělá.

Do života:

⭐️ protože má pro mě na každym kilometru a kroku připraveno xy překvápek,

⭐️ protože mi do cesty sází další a další zajímavý lidí,

⭐️ protože mě obohacuje vším a všude, kam se podívám,

⭐️ protože je můj a já si volím, kam odbočím,

⭐️ protože nikdy nebyl tak barevnej.

Co mě život v dodávce na cestách naučil? 

⭐️ že toho vlastně až zas tolik nepotřebuju – do dovávky se vejde jen to nejnutnější (hurá – konečně můj vytoužený minimalismus),

⭐️ že se můj domov nemusí limitovat na stěny z cihel, x místností a mnoho prostoru, domov je kdekoliv, kde já jsem,

⭐️ že je fajn trávit hodně času venku životem a objevováním světa, protože v dodávce zas tolik zábavy nenajdete (pokud teda nejste malé děti, ty si v autě hrají na kancelář, tělocvičnu, prodejnu, na řidiče tiráku a na já nevím co ještě),

⭐️ že k životu nepotřebuju až zas takové pohodlí, jak jsem si myslela (telefon, když je člověk v přírodě, se tolik nevybíjí, není třeba tak často nabíjet, studená sprcha je skvělá na imunitu a ranní probuzení, makeup není potřeba, když není ani pořádné zrcadlo a úsměv je neustále na tváři, i v blátě se dá fungovat, jen to chce pevnější nervy – kde se prosím kupujou?),

⭐️ že kemping už dávno není jen pro pupkouny u píva se špekáčkem v ruce (a i kdyby – nic proti nim),

⭐️ že nejkrásnější závěr dne je u ohně,

⭐️ že na cestách je člověk v nejlepším napojení na sebe i své blízké,

⭐️ že řízení a nadhled zpoza volantu je nejlepší terapií na jakkoliv neklidnou duši,

⭐️ že člověk se přestane leckterých věcí obávat, zkrátka proto, že je vhozen do studené vody.

Nebýt mé odvahy a cílevědomosti, nikdy bych za tenhle volant nesedla a nevydala se napříč naší matičkou zemí se všemi těmi poklady, které v životě mám. Mohla jsem neustále skuhrat, že život už není to, co býval, že jsem byla zvyklá cestovat na několik měsíců a teď…teď když jsem máma to prostě nejde. Že děti jsou fixované na jedno místo a já je tím matu, co to je za dětství, když jsme tak často na cestách? Mohla jsem se bát, co kdyby byly s autem problémy, co kdyby nás někdo vykradl, co kdyby děti cestu nedávaly, co kdyby… už nevím co.

Ale já jsem se rozhodla, že moje spokojenost je i základním kamenem spokojenosti rodinné, že moje sny mají stejně velkou váhu jako všech kolem, že nebudu čekat v koutě na to, až jim bude třeba 20. 

A vyrazila jsem. Příští rok se chystáme do Skotska a já s dětmi na toulky po Moravě (potkáme se?). A proč vám to píšu? Protože vím, jak moc může být člověk zatrpklý a nespokojený, když odloží svůj život na později ve prospěch spokojenosti druhých. Jak moc toho jednou můžeme litovat. Jak ochuzujeme i druhé o báječnou inspiraci a obohacení námi samotnými.

A vím, kolik spokojenosti, nadhledu a klidu přinese do života cokoliv, co nám dělá radost. 

A tak se vás tedy tážu:

⭐️ Po čem už dlouho pokukujete?

⭐️ O čem si tajně sníte a odkládáte to na až… do důchodu?

⭐️ Komu závidíte, kdo vás neskutečně točí tím, jak žije?

⭐️ Jaký střípek by se dal přidat do vaší jedinečné skládanky života a přinést mraky spokojenosti?

⭐️ Už vás něco napadá, že?

Tak pojďte do toho. Pojďte začít realizovat, povídat si o tom, hledat cesty a způsoby, jak ten svůj sen přenést přesně do té reality, kterou dnes žijete. Jak být mnohem víc sami sebou a jak obohatit ten náš krásný svět.

A jestli jsem vás navnadila na život v dodávce, doufám, že se někdy potkáme na cestách. Vanlife forever :).