Únik nebo cesta k sobě? Proč nás tolik láká číst romantické příběhy

V létě jsem začala opět číst. Hojně.
Četla jsem vždycky. Ale poslední roky to byla spíš seberozvojová literatura. Teď jsem dočetla cestovatelské knihy (Divočina, Dva v Šinkanzenu) a vrhla se do světa příběhů (Těla, Nespoutaná Aljaška a její pokračování, Kniha začátků, Drsní chlapi). Okamžitě mě to pohltilo a vrátilo do dob, kdy jsem cestovala po Norsku s rodinou a v obytňáku při přesunech hltala Dicka Francise.

Začala jsem ty knihy číst taky proto, že pokračuju v psaní své třetí knihy, která je jiná než ty předešlé. Je o dospělých vztazích, o tom, jak to může mít každý jinak. Není o počátečním zamilování, ale o tom, jak vztahy můžou plynout s časem dál a jak různorodé můžou být. A jak se v nich ocitáme my – jak uhybáme ze svých hodnot, z úcty k sobě, v zájmu vztahování. Brzy o tom posdílím víc.

A zaujalo mě, jak mě to teď táhne ke knihám. Napadlo mě, jestli to není takový únik od mé vlastní reality a jestli mi něco nechybí. Položila jsem si proto otázky:

1. Co mi čtení příběhů přináší, co mi možná v realitě chybí?
2. Je to opravdu útěk, nebo spíš návrat k sobě a svým emocím?
3. Jak se skrze příběhy učím o sobě a svých vztazích?

Pak jsem si udělala malý průzkum s ChatGPT, jak to vlastně s tím „únikem“ je – a co se v tom všem může skrývat. A odpovědi chci sdílet i s tebou. Protože by tě to taky mohlo zajímat.

Proč tolik žen sahá po romantických knihách a filmech?

Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že je v tom víc vrstev, než se na první pohled zdá.

Psychologicky – příběhy nám dovolí cítit. V běžném životě často držíme emoce na uzdě, protože „není čas“ nebo by byly „moc“. A pak si pustíme film, dočteme kapitolu a najednou tečou slzy… a je to očistné. Někdy je to touha po blízkosti a lásce, jindy prostě prostor, kde nemusíme fungovat, ale můžeme jen být a snít. A paradoxně to v sobě má i kus mindfulness – u knížky nebo filmu se zastavíme, zpomalíme a cítíme tělo: dech, srdce, úsměvy, husí kůži.

Z pohledu Junga – romantické příběhy nejsou jen romantika. Vlastně v nich potkáváme kousky sami sebe. To, co nás přitahuje na hrdinovi nebo hrdince, často ukazuje na naše vlastní vnitřní síly, které potřebujeme probudit. Vztahové zápletky v sobě nesou i stín – žárlivost, strach, touhu po kontrole – a my si je můžeme „bezpečně“ prožít skrze příběh. I tohle je cesta k větší celistvosti.

A mysticky? – možná proto nás romantika tolik dojímá. Protože připomíná touhu po Jednotě, po návratu k něčemu většímu než jsme my sami. Láska v příbězích je odrazem něčeho hlubšího – erótu, životní energie, která nás vede k růstu a spojení. A když se u toho otevře srdce… v mnoha tradicích se říká, že právě srdce je branou k božskému.

A když to shrnu: možná to není únik. Možná je to vlastně trénink cítění, odvahy snít a připomínka, že touha po lásce je úplně přirozená – a že v jádru je to touha po celistvosti a spojení.

🌿 Chceš každý týden číst mé úvahy nad tím, co mi prolítne životem, co vnímám, že ženy kolem mě řeší a čím se zabývají? Přidej se k nám.

👉 „Ženy v síti a bez filtru“ – týdenní emailing, ve kterém se:

• spojíš sama se sebou,
• dostaneš otázky, které ti otevřou nové pohledy,
• objevíš inspiraci, která tě zpomalí, uvolní a zároveň dodá energii.

💌 Přihlas se tady a nech se vést k větší laskavosti a lehkosti v každodennosti.