Když tma sahá hluboko do těla: co se v zimě děje s naší psychikou a hormony

Zima má svoje kouzlo. Já ji miluju. Ten klid, ticho, zpomalení. Ale zároveň jsem dvakrát zažila zimy, které mě srazily na kolena.
A to doslova.

První byla v době, kdy jsem měla malé, čerstvě narozené miminko.

První měsíce mateřství… a k tomu prosinec, leden, únor. Minimum světla. Minimum spánku. Minimum času sama pro sebe.
Na začátku ledna 2013 jsem si řekla jednu z nejzásadnějších vět svého života:
„Buď to vzdám… nebo se odrazím ode dna.“

A pak přišla další zima, která mě přepadla — úplně nečekaně.
Rok 2023/2024.
Už zkušenosti mám. Mindfulness praxi mám. Knihu Vyhrála jsem depresi mám. Tři děti jsem doprovodila přes různé fáze.
A přesto přišel propad. Takový, že mě samotnou překvapil.

Když mi terapeutka řekla, že jde opět o lehce depresivní stav, chtěla jsem se bránit… a brečet.
Doporučila mi navýšit péči o sebe. Zdroje. Zpomalit.
A já si říkala:
Jak je to možný? Já – autorka knihy o depresi – a zase v tom?

Přišlo mi to absurdní.
Jako bych prohrála hru, kterou jsem už jednou vyhrála.

Ale něco bylo jinak.

Zima není jen roční období. Je to hormonální bouře.

Tohle období ovlivňuje naše tělo mnohem víc, než si připouštíme.

Méně světla ➝ méně serotoninu.
To znamená méně radosti, méně motivace, méně schopnosti být „v pohodě“.

Více tmy ➝ více melatoninu.
A ten když stoupne moc, přichází ospalost, apatie, únava, pocit, že nic nemá smysl.

Chlad ➝ stresové hormony.
Tělo šlape na výkon, aby nás udrželo v teple. A tím se rychleji vyčerpáme.

A pokud u toho prožíváme velké životní změny…
mateřství, nedostatek spánku, chaos, bolest, tlak, stěhování (jako my) – křehkost se znásobí.

A tak jsem tu zimu seděla doma, držela hrnek teplého kakaa, děti běhaly okolo…
A já měla pocit, že nic z toho, co učím, nefunguje.

Když mi tehdy někdo láskyplně řekl:
„Začni číst svoji knihu…“
vyjela jsem podrážděně:
„Nic z toho nefunguje.“

A stejně jsem ji večer otevřela.
Náhodně. Bez plánu.

A víš co?

Podpořila mě. A hodně.

Né jako autorku.
Ale jako ženu, která se zrovna topí.
Jako člověka, který zapomněl na všechno, co v normálních dnech ví.

Protože o tom to je.

V propadu zapomínáme i to, co jinak známe nazpaměť.

Zapomínáme dýchat.
Zapomínáme zpomalit.
Zapomínáme, že to přejde.
Zapomínáme, že jsme v tom nevinně — že to jsou hormony, tma, tělo, únava.

A já jsem si díky té zimě uvědomila znovu jednu důležitou věc:

Nemusím být dokonalá, abych byla oporou.
Nemusím být v pohodě, abych rozuměla jiným.
Nemusím chodit kanálama, když prožívám depresi.

Protože tomu rozumím.
Protože vím, co se se mnou děje.
Protože vím, že některá období prostě jen přežíváme, a to je úplně v pořádku.

A možná právě proto teď, letos, v zimě, sdílím tip na moji knihu Vyhrála jsem depresi.
Ne jako reklamu.
Ne jako tlak.
Ale jako podporu.

Protože vím, jaké to je, když se člověk stydí za své propady.
Když se cítí jako selhání.
Když mu tělo energeticky sjede dolů a on přestane cítit vlastní sílu.

A proto k ní teď do neděle 30. 11. 2025 přidávám i ebook Návrat k sobě, kde jdu velmi detailně k tématu hormonů.

Ne proto, abych tě zahltila.
Ale abych ti přinesla porozumění.
A tím i úlevu.
A možná malý návrat k sobě – přesně v době, kdy ho potřebuješ nejvíc.

K zimnímu čtivému kombu se dostaneš tudy.