Když přijde životní tsunami (A proč tu kotvu budujeme v době klidu)

Všechno je v relativním klidu a ty máš pocit, že se ti do života žádná „duchovní praxe“ prostě nevejde. Že to vlastně není tak důležité, protože to dáváš i bez toho.

Pamatuji si, jak jsem kdysi prožívala poporodní deprese. Připadala jsem si rozervaná na cucky a neměla jsem se čeho chytit.

Moji přátelé mi tehdy vyprávěli o své meditaci a praxi a já na ně koukala jako na lidi z jiné planety. Připadalo mi, že mají úplně jiný pohled na život, který já prostě nemám. Neměla jsem takové kotvy.

Pak jsem začala s jógou a mindfulness, ale zpočátku jsem neviděla žádné velké výsledky. Změnilo se to až na jednom jógovém pobytu před 7 lety. Vyzpovídala jsem tam lektorku, jak vnímá životní propady a kopance. Ona mi tehdy řekla:

Ano, ty bouře se dějí. Ale uvnitř té bouře je klid. Necloumá to celou mou existencí.

Koukala jsem na ni tehdy jako péro z gauče a řekla si: „Tak jo. Budu mít svou pravidelnou každodenní praxi, a až přijde bouře, budu mít taky ten vnitřní klid.“ Samozřejmě jsem si to malovala jako Hurvínek válku. Ale od té doby jsem nevynechala. Jóga, mindfulness, někdy jen tiché dýchání.

Když se z přeháňky stane tsunami

Za těch 7 let mým životem prošlo několik bouří. Ale to, co přišlo minulý týden, nebyla přeháňka. Spíš jako monstrózní tsunami. Po 15 letech jsme se museli rozloučit s naším psem. Nebyl to dokonalý pes. Ale taky to byl svědek mých pádů i vzestupů, kus mojí duše, který mi dal víc než mnoho seberozvojových kurzů.

A jaké to je teď?

Není to jednoduché. Svět je pochmurnější, dech je mělčí a občas mě ta vlna smutku úplně smete. Ale… vidím ten rozdíl. I uprostřed téhle tsunami cítím tu kotvu.

• Jsem k sobě daleko laskavější (místo toho, abych se bičovala, že „nefunguju“).
• Vidím světlo na konci tunelu.
• Dovoluju si truchlit, aniž by to rozstřelilo mou základní existenci.
• Přítomnost pro mě strašák, ze kterého se snažím za každou cenu uniknout.

Ta kotva v bouři je právě moje praxe.

Jsou dny, kdy se jen snažím nějak přežít hodinu po hodině, a to jediné, na co se těším – místo, kde se svět zastaví a nastane ticho – je ten moment, kdy se posadím k mindfulness praxi.

O tom, proč je tak těžké dovolit si truchlit, když přijdeme o zvíře, a jak vypadají ty první dny jsem natočila tohle velmi osobní video: 🎥 Zemřel mi pes. A bylo mi řečeno, že se to nedá srovnat se ztrátou člověka.

Mindfulness pohled: Budování svalů v době míru

Mindfulness není tabletka na bolest, kterou si vezmeš, když je nejhůř. Je to jako trénink v posilovně. Svaly si nevybuduješ v momentě, kdy zvedáš těžkou činku. Ale průběžným, pravidelným, dlouhodobým tréninkem.

S mindfulness praxí je to stejně. Moje sedmiletá praxe mi teď dovoluje pozorovat tu vlnu zármutku, místo abych se v ní utopila. Učí mě, že můžu cítit hlubokou bolest a zároveň vděčnost za těch 15 let. Obojí je pravda. A i tak to není jednoduché.

🖋️ Otázka do tvého deníku:

„Máš ve svém životě něco, k čemu se vracíš, když se cítíš ‚rozervaná na cucky‘? A pokud ne, co by mohl být tvůj první malý krůček k vybudování takové kotvy?“

Citát pro dnešní den:

„Nemůžete zastavit vlny, ale můžete se naučit surfovat.“ — Jon Kabat-Zinn

Pokud cítíš, že i ty potřebuješ najít ty své malé kotvy pro vnitřní klid, budeme se jim věnovat celý tento měsíc v naší VIP sekci Ženy v síti a bez filtru. Budeme hledat způsoby, jak zůstat v „oku bouře“, i když kolem lítají hromy a blesky.