Když přijde životní tsunami (A proč tu kotvu budujeme v době klidu)

Všechno je v relativním klidu a ty máš pocit, že se ti do života žádná „duchovní praxe“ prostě nevejde. Že to vlastně není tak důležité, protože to dáváš i bez toho.

Pamatuju si, jak jsem kdysi prožívala poporodní deprese. Připadala jsem si rozervaná na kousíčky a neměla jsem se čeho chytit.

Moji přátelé mi tehdy vyprávěli o své meditační praxi a já na ně koukala jako na lidi z jiné planety. Připadalo mi, že mají úplně jiný pohled na život, který já prostě nemám. Neměla jsem takové kotvy.

Pak jsem začala s jógou a mindfulness, ale zpočátku jsem neviděla žádné velké výsledky. Změnilo se to až na jednom jógovém pobytu před 7 lety. Vyzpovídala jsem tam lektorku, jak vnímá životní propady a kopance. Ona mi tehdy řekla:

Ano, ty bouře se dějí. Ale uvnitř té bouře je klid. Necloumá to celou mou existencí.

Koukala jsem na ni tehdy jak péro z gauče a řekla si: „Tak jo. Budu mít svou pravidelnou každodenní praxi, a až přijde bouře, budu mít taky ten vnitřní klid.“ Haha. Samozřejmě jsem si to malovala jak Hurvínek válku. Ale od té doby jsem nevynechala. Jóga, mindfulness, někdy jen pozornost na dech.

Když se z přeháňky stane tsunami

Za těch 7 let mým životem prošlo několik bouří. Ale to, co přišlo minulý týden, nebyla přeháňka. Spíš jako monstrózní tsunami. Po 15 letech jsme se museli rozloučit s naším psem. Nebyl to dokonalý pes. Ale byl svědkem mých pádů i vzestupů, kus mojí duše, který mi dal víc než tisíc seberozvojových kurzů.

A jaké to je teď?

Není to jednoduché. Svět je pochmurnější. Žiju v bublině bolesti, vzteku, viny, smutku, samoty. Dech je mělčí a občas mě ta vlna smutku úplně semele. Ale… vidím ten rozdíl. I uprostřed téhle tsunami cítím tu kotvu.

• Jsem k sobě daleko laskavější než kdy předtím (místo toho, abych se bičovala, že „nefunguju“).
• Dovoluju si truchlit, aniž by to rozstřelilo mou základní existenci.
• Přítomnost pro mě není strašák, od kterého se snažím za každou cenu uniknout.

Ta kotva v bouři je právě moje praxe.

Jsou dny, kdy se jen snažím nějak přežít hodinu po hodině, a to jediné, na co se těším – místo, kde se svět zastaví a nastane ticho – je ten moment, kdy se posadím k mindfulness praxi.

O tom, proč je tak těžké dovolit si truchlit, když přijdeme o zvíře, a jak vypadají ty první dny jsem natočila tohle velmi osobní video: 🎥 Zemřel mi pes. A bylo mi řečeno, že se to nedá srovnat se ztrátou člověka.

Mindfulness pohled: Budování svalů v době míru

Mindfulness není tabletka na bolest, kterou si vezmeš, když je nejhůř. Je to jako trénink v posilovně. Svaly si nevybuduješ v momentě, kdy zvedáš těžkou činku. Ale průběžným, pravidelným, dlouhodobým tréninkem.

S mindfulness praxí je to stejně. Moje sedmiletá praxe mi teď dovoluje pozorovat tu vlnu zármutku, místo abych se v ní utopila. Učí mě, že můžu cítit hlubokou bolest a zároveň vděčnost za těch 15 let. Obojí je pravda. Obojí je přítomné. Obojí je správně.

🖋️ Otázka do tvého deníku:

„Máš ve svém životě něco, k čemu se vracíš, když se cítíš ‚rozervaná na kousíčky‘? A pokud ne, co by mohl být tvůj první malý krůček k vybudování takové kotvy?“

Citát pro dnešní den:

„Nemůžete zastavit vlny, ale můžete se naučit surfovat.“ — Jon Kabat-Zinn

Pokud cítíš, že i ty potřebuješ najít ty své malé kotvy pro vnitřní klid, budeme se jim věnovat celý tento měsíc v naší VIP sekci Ženy v síti a bez filtru. Budeme hledat způsoby, jak zůstat v „oku bouře“, i když kolem lítají hromy a blesky.