Na mém pupku se objevila hnědá kresba, v místnosti je cítit vonná tyčinka. Přítmí, kolem mě jsou rozprostřené šátky, čerstvé květiny a kameny. A jsou tu i další ženy. Co se to asi chystá? 

Když jsem měla před svatbou, pozvala jsem své kamarádky na Dívčí hrady a uspořádaly jsme rituál. Cítila jsem, že potřebuju nějak prožít přerod v manželku a že klasické rozlučky se svobodou mi nějak nevyhovují. Kamarádka připravila nádherný rituál a já se tak vzdala potřeby být nadále tou svobodnou holkou se starým příjmením a ladně jsem vkročila do manželství. 

Nikdy mi ten životní zlom nepřišel jako něco těžkého a až zpětně si myslím, že to bylo právě i díky krásnému rituálu. 

Ovšem horší to bylo, když jsem se stala poprvé mámou. Můj muž šel (klasicky) zapít narození dítěte s přáteli a já zůstala doma, s dítětem zamotaným kolem těla a s velkou panikou, jak to budu teď zvládat. Unavená, ubrečená, rozhozená a rozbolavělá. Když se vrátil domů, jen těžko se mi chtělo dopřát mu klid při ukrutné kocovině. Když jsem se na něj dívala, byla jsem vděčná za porod a následnou péči. Přišlo mi to jako lepší varianta než utrpení po alkoholovém mejdanu.

Když se blížil konec šestinedělí, rodina uspořádala oslavu, přinesli dort a všichni očekávali, že mé chmury a emocionální propady mávnutím proutku zmizí a já už budu jen a jen spokojená máma. 

Kdepak. Nepříjemná společnost poporodních depresí se mě držela ještě několik měsíců a já se každý den snažila chytit jakéhokoliv náznaku spokojenosti, vyrovnanosti a štěstí. Ale v prvních měsících mého mateřství ho moc k nalezení nebylo. 

Když jsem se začala zajímat o souvislosti mezi porody, mateřstvím, spokojeností a naopak poporodní depresí, samozřejmě jsem narazila i na téma rituálů. “Proč jsem žádný neuspořádala?” U třetího dítěte jsem to vnímala jinak. Téma už okolo mě plulo často a intenzivně. Navíc 3. těhotenství (respektive 4. i s potraceným miminkem), bylo mnohem intenzivnější, než ty předešlé. Dílem tím, že jsem už doma měla 2 děti, manžel si procházel náročnou životní zkouškou a moje vnitřní témata zesílila z emocionální pračky kolem mé rodiny a mých osobních témat na rodinu celosvětovou, na témata celoplanetární a hutnější. 

Navíc pár týdnů před termínem mimi odkrylo své tajemství a neplánovaně ukázalo jiné než očekávané pohlaví. Dělo se spoustu změn, ve kterých jsem nedokázala zakotvit a najít důvěru. A tak jsem sezvala bandu silných, moudrých a inspirativních žen, aby mě na mé cestě ke 3. dítěti přišly podpořit. 

Uspořádaly jsme předporodní rituál.

Rituálem nás prováděla tatáž kamarádka, která na Dívčích hradech žehnala mému blížícímu se přechodu do svazku manželského. Markéta Haštabová vystudovala školu Mohendžodára a věnuje se už nějakou dobu Osho meditacím a ženským kruhům. Její vedení rituálem bylo laskavé, moudré a zároveň obohacující. 

Předporodní rituál

Po společné meditaci a naladění se na sebe, na téma a mimi, jsem postupně prošla podporou všech 4 živlů. Vzduch mě zavál za všemi ženami z mé minulosti, které jsem požádala o podporu a přeťala pouta a témata, která už nám v rodu neslouží. Oheň spálil má přání, představy a sny. Voda smyla všechny mé strachy, které se teď současné situace týkaly. Strachy kolem porodu, mateřství a celkově fungování v rodině a v životě. Země uchlácholila moje tělo a dopřála mu neskutečnou péči a hýčkání. 

V průběhu rituálu jsem mohla sledovat spoustu svých vnitřních nastavení. Jak je pro mě náročné uvolnit se při péči žen a vypnout vnitřní hlas, že je nějaké sdilení trapné, moc hluboké, negativní, nepřijatelné. Jak velkou mám potřebu nezůstat dlužna za celou tu úžasnou péči, které se mně, mému tělu i miminku dostává, a vrátit ji všem zúčastněným, nejlépe stejnou měrou. Jak moc mě stojí uvědomit si, že moje tělo je právě teď dokonalé a krásné, stejně jako kdykoliv předtím i potom. 

Hlavou se nám honí různá nastavení, různé myšlenky. A je fajn je přijmout a nehodnotit. Nebo ještě lépe – sdílet a propustit je z těla ven.

Sdílení doprovázelo celý rituál. Sdílely jsme své zkušenosti z porodů, z mateřství. Sdílely jsme nejen to příjemné, ale i to nepříjemné. Rituálem se linulo i téma smrti. Jedna z mých kamarádek měla za sebou narození mrtvého dítěte. “Ufff, jak hutné téma. O tom radši před porodem nemluvit,” řeklo by spoustu lidí. “Ať se mysl nefixuje na takové varianty.” 

Musím říct, že podobné hluboké a nádherné rozhovory mě pro tu chvíli neskutečně posilovaly. Nejen při rituálu, ale celkově v životě mě obohacuje, posilňuje a osvobozuje vědomí vlastní a ženské síly, která překoná cokoliv. Přijetí jakékoliv varianty, která nás potká, nebo může potkat. Při poslechu všemožných zkušeností jsem se tetelila blahem a obdivem ke všem zúčastněným ženám. Bylo to nádherné a já si upřímně přála i pro ten okolní svět, aby dokázal žít v takovém souznení a vzájemném obohacení. Pokoře, opravdovosti. Aby ženy dokázaly sdílet vše. I to, za co se nesmírně stydí, i to, co je nesmírně bolí. 

Na závěr mi kamarádky namalovaly nádhernou mandalu z henny na pupík a já přešla pomyslnou čáru zrodu dalšího dítka a vlezla si do kůže té novopečené mámy. Bylo mi tam krásně. Tam v té nové realitě mě mé přítelkyně přivítaly a v objetí mi popřály, co měly na srdci. Neubránila jsem se slzám. Je to už několik let, co mi přijde jako nesmírné životní bohatství mít vedle sebe takovou ohromnou podporu a opravdové vztahy. A to i ve chvíli, kdy jsem ubrečená, vystrašená, nazlobená… prostě sama sebou. 

A nebo právě proto, že jsem sama sebou, můžu mít kolem sebe takové nádherné a bohaté vztahy. Rituál mě ukotvil, dodal mi důvěru, přijetí a sílu. Jsem připravena rodit  jako bohyně. Ba ne. Já jsem připravena… rodit a žít jako Martina Chomátová. 

Děkuji za vedení rituálu Markétě Haštabové 

Děkuji za krásné fotky Monice Vosáhlové

Za účast a celý nádherný rituál všem zúčastněným

Chcete vědět trochu víc o rituálech? Pojďte se podívat na rozhovor s Žanetou Ariati