Těla, která se mění. A my s nimi.

Když jsem nedávno dočetla knihu Těla, něco se ve mně pohnulo.

Takový ten moment, kdy čteš řádky, které jako by někdo napsal o tématu, které ti zrovna tou dobou jede hlavou. A ty se na chvíli zastavíš, nadechneš se a řekneš si: „Ano. Díky. To je tak důležité. A moc se o tom nemluví.“

Změny po čtyřicítce

Když jsem překročila čtyřicítku, tělo se začalo měnit. Už to nešlo všechno tak snadno jako dřív. Energie nebyla samozřejmostí. První lidé mi začali říkat, že jsem těhotná – a přitom jsem nebyla. Jen moje břicho už nebylo tak ploché jako dřív. A nejen tělo, i mysl se změnila.

Začala jsem být často unavená. A v noci se občas budím s hlavou plnou krizových scénářů. Jeden za druhým. Hlava ne a ne vypnout.

Začalo se víc mluvit o smrti. Díky za to. V kontextu, že ji máme přijmout jako součást života. Jako by stačilo říct: „Tak, a teď se se smrtí smíříme. Všichni. Naráz. Hned.“
Ale jak máme vymazat tolik let strachu, ticha, studu a naprogramovaných představ, které jsme v sobě nasbíraly? Jak jen tak otočit směr a začít stárnout s grácií?

Já si na tohle nemůžu nalepit nálepku „Jsem s tím v pohodě.“ Protože nejsem. A i když jsem vděčná za všechny myšlenky, které nás učí mluvit o smrti i stárnutí otevřeněji, vím, že to není tak jednoduché.

A právě proto mě kniha Těla tak zasáhla. Četla jsem ji doslova jedním dechem. Oslovuje totiž realitu, jaká skutečně může být.
Popisuje jemně a zároveň pravdivě, co se v těle a mysli člověka děje, když se proměňuje vlivem věku. Co zažíváme? Jak se mění naše vnímání, smýšlení, vztah k sobě?

Díky této knize se dívám na stárnutí s větším respektem. A s pokorou.
Nepotřebuju hlásat silná tvrzení typu „Jsem smířená se smrtí.“ Protože nejsem.
Ale můžu si dovolit být v pravdě.
Se vším, co přináší čas. Se změnou těla. Se změnou pohledu na svět. Se změnou prožívání.

A přesně o tom píšu. Sdílím své myšlenky, příběhy a osobní pohledy. Ne jako hotové návody, ale jako střípky života, které mohou rezonovat i s tebou.

Přidej se do klubu Ženy v síti

Každý týden posílám dopisy (ehm emaily) – ne formální, ale ty opravdové.
Lidské. Hluboké. Někdy tě rozesmějí, jindy pohladí nebo donutí se zastavit.

Psaní o těle, o mysli, o vztazích, o životě takovém, jaký je. O smutku, studu i o radosti. O obyčejných dnech, které v sobě nesou neobyčejnost.

✨ Pokud máš chuť být u toho, přidej se do mého e-mailového klubu [Ženy v síti].
Najdeš v něm prostor pro pravdivost, hloubku a životní proměny, o kterých se často mlčí. Ale které nás všechny formují.

📩 Přihlásit se můžeš tady <<<
Těším se na tebe.