Vyhoření – metla současné společnosti?

Doma chodíme jak těla bez duše, narážíme do sebe, oba toužíme po tom, čeho se nám ukrutně nedostává. Já potřebuju odpočinek, čas a prostor pro sebe, on zažívat smysl a drive. Oba jsme si k té své zkušenosti došli různými cestami. Já – matka v domácnosti, on – dříč a karierní honič v korporátu. 

Vyhoření

Slovo, které když zadáte do googlu, vyskočí na vás mraky článků, tipů a technik. Jak se tomu vyhnout, jak s ním pracovat, jak to probíhá a vypadá. Prošli jsme si tím oba dva. Já i můj muž a když se na workshopech dělíme o svoje prožitky, často mnozí přitakávají. “Také jsem si tím prošel, znám to.” “Tohle si prožila moje žena.” “Tohle se mi právě teď děje.” 

Bloudíme na dně svých sil a máme pocit, že z toho není cesty ven. 

Cesta je! Ale nikdo venku ji nezná ani vám nenadiktuje “ten váš zaručený recept”. Je zapsaná v jádru našeho těla, naší duše. A my se znovu musíme naučit svému tělu a duši naslouchat. Vygumovat z hlavy očekávání druhých, rozeznat i naše očekávání, které od sebe díky současným trendům společnosti máme, naučit se vnímat a identifikovat již nefunkční vzorce přejaté i naučené. A naučit se vnímat zejména to, co je pro nás podstatné. Ale jak?

Zažila jsem to mockrát. Když jsem při jednom dítěti rozjížděla neziskový spolek a snažila se přesvědčit okolí (i sebe), že můžu dělat to, co mi dává smysl, a že se tím můžu i živit. Na mateřské. Zažila jsem to i tehdy, když jsem vydávala svou druhou knihu a vedle mě oddychovalo moje třetí dítě. V každičké chvíli, kterou jsem si pro sebe ukradla, jsem se věnovala práci. Aby byly peníze. Ať můžem dětem splácet školy, nakupovat v bezobalovým obchodě a žít v komfortním bydlení blízko přírody se zahradou, ale… 

Byla jsem unavená, protivná, podrážděná, podobně jako můj manžel. Záviděla jsem všem, kteří si jen tak sdílí na sociálních sítích. Záviděla jsem všechny uklizené domovy, načančané paničky, superduper dovolené. Záviděla jsem skvělý foťák, kterým mohou zachytávat svět. Záviděla jsem i nápady, myšlenky, prožitky, počet followerů, skvělé kontakty, úspěch. 

Byla jsem totálně zdrchaná.

Přála jsem si zažít pocit, že jsem dost. Dost dobrá máma, žena, partnerka, dcera, podnikatelka. Jenže čím víc jsem žadonila o uznání zvenčí, tím míň přicházelo. A nejsilnější ze všech kritiků mi byl tak blízko a jel bez ustání. Viděl každou moji chybičku, každé selhání a srovnával to s nástěnkou všech úspěchů – Facebookem a Instagramem. Jak těžké bylo se mu zavděčit. Ten kritik sídlil v mé hlavě a nikdy na mně nenechal ani jednu nit suchou. Uff. 

Zažil to několikrát i on.

Když odcházel z korporátu a nastávající pozice dalece převyšovala míru zodpovědnosti, kterou kdy nesl. Zažil to i tehdy, kdy se snažil uživit rodinu se třemi dětmi tím, co mu dává smysl a co ho baví. A dlouho nevěděl, co to vlastně je a kdo vlastně je, proč dělá, co dělá, a jestli mu to celé dává smysl nebo se jen za něčím honí jako pes za svým ocasem. 

Bilancovali jsme na hranici vyhoření tolikrát. A postupem času sledujeme, kolik domácností potkalo vyhoření nebo deprese. Nenašli jsme lék, kterým by ze dne na den vymizelo vyhoření a deprese na celé planetě. Ale dělíme se o naše poznatky a zkušenosti s mindfulness a Wim Hof metodou. Čím nás v životě v souvislosti s vyhořením obohacují? Jak pomáhají se mu vyhnout?

• Jsme si vědomější svých energetických kapacit.

Nepřekračujeme dlouhodobě své kapacity a nejdeme tedy za hranice svých sil. Snažíme se dopřávat si průběžně nějaký relax, odpočinek, sycení. Máme doma 3 malé děti a někdy to není jednoduché sladit všechny požadavky ke spokojenosti všech. Ale naše psychická pohoda je pro nás z těchto důvodů velmi důležitá. 

• Snáz rozpoznáme své aktuální potřeby. 

Lidé jsou všeobecně zvyklý naslouchat autoritám. A to je z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Autority, ať už jsou to rodiče, učitelé, šéfové, mentoři, nikdy neznají náš aktuální stav. Je tedy důležité konat dle svých tužeb a přání. I my se řadíme k těm, kteří naprosto podporují plnění snů a vizí. Ale pouze v souladu s aktuálním nastavením. Pokud pouze makáme, dřeme, jsme v módu akce, dříve či později podobný stav, náročné prožitky a potřeba odpočinku přijde. A možná prostřednictvím nemoci a naše hlava bude svádět s tělem boj. 

• Své potřeby častěji komunikujeme s okolím.

Znát své potřeby a nechat si je jen pro sebe, je dalším nastavením lidí, kteří často upadnou do spárů vyhoření. “Vždyť to ještě vydržím, je to jen přechodné období.” “Nechci tím nikoho otravovat.” “To zvládnu, jsem přeci chlap/drsná.” Jakýmkoliv takovým utnutím a zamlčením vlastních potřeb jen prohlubujeme studnu, do které později budeme padat. 

• Objevujeme tlak na akci v různých oblastech života.

Naše výkonnostní nastavení jsme měli zažráno do morku kostí. Přáli jsme si být úspěšní, žadonili jsme o uznání, jeli jsme neskutečným tempem. Měli jsme pocit, že relax a odpočinek není “IN”. Když teď zjistíme, že se tlak na výkon objevil v nové oblasti našeho života, uvolníme se a přijmeme, že jsme se zase přistihli. Příšte už se to v takové míře nemusí opakovat. Z naší zkušenosti se takový tlak totiž dokáže vkrádat i do těch nejnepravděpodobnějších “aktivit” a životních oblastí. 

• Odhazujeme potřeby vše vědět, znát, být dokonalí. 

Ani tento článek nemá za cíl být tím nejdokonalejším, nejsdílenějším a nejkonkrétnějším v tématu vyhoření. Jsme chybující, neustále se učíme. Chceme vás skrze naše prožitky a slova inspirovat, že život, ve kterém si dovolíte chybovat, zpomalíte a zaměříte se na to podstatné, bude mnohem hodnotnější. 

A pokud vás to zaujalo a chcete se dozvědět víc o Wim Hof metodě, jak ji praktikovat (laskavě) a čím nás ještě obohatila, tady najdete víc inspirace. A úplně nejvíc inspirace vám předáme na denním workshopu, který pořádáme v Praze, Brně, v Jurtcampu Vrábsko a na dalších místech – viz. zde. 

Co vám pomáhá vyhnout se nebo ustát vyhoření? Inspirujte zase vy nás 🙂