Poslední rok obrátil životy všech lidí doslova vzhůru nohama. Jako by se i Země začala točit pomaleji. Zavřené školy, obchody, restaurace, kadeřnictví. A pokud už člověk vyjde na ulici, jsou tváře kolemjdoucích zpola zakryté rouškou.
Pokud jste se v minulosti setkali s nějakou formou psychických obtíží, aktuální situace Vám jistě na zdraví nepřidává. Odloučení od rodiny, blízkých, přátel nebo kolegů v práci je frustrující a ti vnímavější z nás mohou mít pocit, že pozvolna ztrácejí pevnou půdu pod nohama.
Když mě po narození dítěte potkaly poporodní deprese, jako by pro mě vnější svět přestal existovat. Dění ve světě, zprávy z domova, to vše mě zajímalo zhruba stejně jako předloňský sníh. Postupem času ve mně uzrálo pochopení, že je to tak vlastně lepší a že nemusíme na svých bedrech nést tíhu celého světa. Dozvíme se jen to, co je opravdu podstatné, potřebné informace navíc můžeme načerpat z celé řady relevantních zdrojů. Jinak ale obracejme svoji pozornost na to, co je opravdu důležité, a to je náš život.
Moderní doba je doslova a do písmene přeplněná informacemi. Novinové titulky, televizní zprávy, koneckonců i reklama je svým způsobem informace – to vše tvoří nedílnou součást naší každodennosti. Tyto informace nelze pojmout všechny, a to tím spíš, uvědomíme-li si, že nezanedbatelná část těchto informací je plná katastrof a lidského neštěstí. Pokud si tuto mediální masáž spojíme i s epidemií touhy člověka být za každé situace k dispozici a dosažitelný, je to stres na stres. A co ten dokáže udělat s tělem člověka, to si doopravdy uvědomuje jen málokdo.
Měli bychom si všímat také toho, jak na nás obsah a kvalita těchto informací působí. Jak se cítíte, když se večer podíváte na zprávy? Dovolím si tvrdit, že drtivá většina z vás dokáže zařadit své emoce někam na škálu od strachu, přes zoufalství k rozhořčení, až naštvanosti. Protože televizní zprávy, to je něco, co nechává chladným jen málokoho. Pokud máte pocit, že už toho bylo příliš, vyzkoušejte informační detox. Co to znamená? Znamená to dopřát si chvíli, kdy budete jen sami se sebou a sami pro sebe, budete se soustředit pouze na své tělo a svůj dech.
Člověk je tvorem velmi přizpůsobivým. A na moderní technologie, které usnadňují každodenní život, si zvykl až obdivuhodně rychle. Tyto technologie s sebou bohužel kromě věcí bezesporu pozitivních nesou i celou řadu těch negativních. Ty sice nejsou na první pohled patrné, o to horší ale mohou být jejich dopady. Mám na mysli deprese, syndrom vyhoření, asocializaci lidí, sebekritiku, neschopnost navazovat nové kontakty a v neposlední řadě také jistou emoční oploštělost. K tomu se připojují i aspekty fyzické, jako tělesná slabost nebo zhoršená imunita. Přebytek snadno dostupných informací může člověka zahltit. Situace je pak o to horší, jedná-li se o informace nepříjemné. O to důležitější je v současnosti činnost koučů, psychologů a terapeutů, kteří mohou lidem s jejich problémy pomoci.
Přijímáme-li informace, je nezbytné uvědomit si, jaké informace nám dělají dobře a jaké mají efekt přesně opačný, a s ohledem na to je filtrovat. Důležitá je také míra takových informací. Je to stejné jako například s jídlem nebo třeba návštěvou – oběd si také vybíráte podle toho, na co máte chuť, stejně tak jako si domů pozvete jen takového člověka, se kterým vám je dobře.
V období poporodních depresí jsem si tímto způsobem filtrovala informace o potížích, které mě potkaly. Pomáhalo mi to podívat se na vše s nadhledem, který mi do té doby chyběl. „Pro strom nevidí les“, říká se, a já tehdy pochopila, co tím chtěl básník říci. Utápíme-li se ve vlastních starostech, chybí nám potřebný odstup, díky kterému bychom vlastní zdánlivě bezvýchodnou situaci spatřili v odlišném světle. V té době jsem si zdaleka nebyla s to uvědomit, jak zásadně se může můj život obrátit k lepšímu. Strach ze změn nebyl na místě, protože každá změna byla dalším krokem na cestě ke spokojenějšímu a vyrovnanějšímu životu.
Pokud nám aktuální situace neumožňuje trávit více času venku, obraťme se dovnitř, do svého nitra. Byť se to může zdát jako paradox paradoxů, je pro mnohé z nás vlastní nitro doslova „zemí neznámou“. A přitom právě tam bychom měli začít, hledáme-li odpovědi na otázky týkající se nás a našeho života. Využijme tedy situaci, kdy k tomu máme prostor, a snažme se vnímat vlastní tělo a pocity a dělejme to, co je pro nás skutečně přínosné.
Jak na to? Během poporodních depresí mi v tomto ohledu pomohla jóga. Tisíciletím prověřené cvičení, které je skvělým propojením tělesné i duševní rovnováhy, protažením svalů i uklidněním mysli a dokonalým prostředníkem mezi námi a naším vnitřním světem. Skvělým způsobem, jak nahlédnout do vlastního nitra jsou i meditace. Soustřeďte se na své tělo, na svoji mysl, na svůj dech nebo na přítomnost. Odměnou vám bude uklidnění a poznání sebe sama.
Moje životní cesta mě postupně dovedla až k tomu, čemu se věnuji v současnosti, a to jsou Wim Hofova metoda a mindfulness, které jsou v podstatě spojením všech možností uvedených výše. Na svém instagramovém profilu o těchto metodách hovořím a sdílím tipy, které vám mohou s těmito metodami pomoci. Staňte se skutečným přítelem svého vlastního těla a dechu, věřte tomu, že je-li spokojeno vaše tělo, jste spokojeni i vy.
Navazování přátelství se sebou samým není jednoduché, naslouchat hlasu svého nitra logicky znamená trávit více času se svým ‚já‘ a to může být provázeno celou řadou pochybností, obavami nebo sebekritikou. To jsou ale právě ty poslední pocity, které v danou chvíli potřebujete vnímat. Podívejte se na celou věc s odstupem: pokud se někdo z vašich blízkých bude cítit špatně, přilijete olej do ohně a připomenete mu další situace, kdy se v minulosti necítil dobře? Jistě ne. Víte dobře, že jediné, co potřebuje, je pochopení, sounáležitost a objetí.
A přesně to samé musíte v případě, kdy máte pochybnosti, udělat i sami pro sebe. Pokud vás přepadnou chmury, buďte k sobě laskaví. Projevte úctu sami sobě, mějte pochopení sami se sebou. Řekněte si, co potřebujete slyšet, pohlaďte se, udělejte si automasáž. Vždyť sebekritika vám jen ubírá energii, kterou lze určitě využít jinak a lépe. Nejlepším lékem je sebeláska a laskavost k sobě samému. Není čas plýtvat vlastními silami a potenciálem ukrytým v nás samých. Buďme si sami sobě oporou, buďme k sobě laskaví, tím spíš v období, které je skutečnou zkouškou naší psychické odolnosti.
Pokud nevíte jak na to, pojďme začít spolu.
Představte si, že jste stará, 80 letá babička. Díváte se na své osmdesátileté tělo, které je odrazem toho, jak jste se k němu celý život chovali. Co uvidíte? Co vás bude bolet? Jak bude vaše tělo a mysl vypadat? Navnímejte jej a pak se vraťte v čase. Teď to ještě půjde. A všechno to špatné, co jste se svým tělem a myslí dělali, všechno to, co ona babička zažila a ví, teď můžete změnit. Tak s chutí do toho!