Nesnáším zimu, je to opruz, ať už to skončí

„Jakmile začnou na podzim padat teploty a světla začíná být pomálu, začínám se cítit hůř a hůř. Zimu nesnáším. Ještě ten čas očekávání a radosti před Vánoci, ale jakmile je to pak dlouhé – únor, březen a ještě se znovu ochladí, to už nedávám. Nějak si v tom nedokážu najít nic pro sebe. Je to ponuré, těžké. Jsem bez radosti, nechce se mi nic, nikam chodit. Prostě deka.” 

Sdílí nemalé množství žen a mužů. 

Pamatuju si několik zimních období, kdy jsem také cítila, že už to prostě nedám. Měla jsem hodně ponurých myšlenek. A abych se přiznala, většinu těch nejhorších propadů v rámci poporodní deprese jsem mívala na podzim a v zimě. Bylo to pro mě zvláštní, protože zimu jsem vždy milovala. Byla to ta nej sezóna na závodní snowboarding. Ale tehdy bylo hodně věcí jinak. 

1. Měla jsem dost svobody

Jezdila jsem si na závody a užívala si cestování. Bylo to něco, co mě neskutečně naplňovalo. Byla jsem s lidmi, kteří měli podobný záměr. Se zimou jsem nebojovala. Neměla jsem proč. Dělala jsem to, co mě v tu danou chvíli naplňovalo. Měla jsem hodně času o samotě (na lanovce, v trati snowboardcrossu). Poslouchala jsem hudbu a sledovala se zájmem a nadšením nádherné svahy míst, na která jsme se vydávali.

Zima pro mě byla tím nejlepším obdobím roku. Dneska už vím, že jsem žila své Ikigai – tedy jsem dělala to, co mě v tu chvíli ve velkém sytilo a naplňovalo. Samozřejmě jsem zažívala i těžké chvíle, stres ze zkouškového, vztahové peripetie. Ale zima a hory pro mě byly útočištěm, domovem. Hory mi dopřávaly pocit pokory, odevzdání a nadhledu. 

Asi si říkáte, proč vám to sem sdílím a co vy jako s tím? Klidně si to znovu přečtěte a poznamenejte si pro sebe ty hlavní body: 

• Dělat to, co mě naplňuje (víte, co to je?), 
• sledovat svět se zájmem, myslí začátečníka, 
• být s lidmi, kteří mají podobné zájmy a životní směr, 
• samota, klid, svoboda (i když třeba jen na hodinu/pár hodin týdně/měsíčně). 
• bonus a můj tip: znát své ikigai, dopřávat si chvilky s hudbou, poslech, zpěv atd. 

Jakmile se narodilo první, druhé, třetí dítě – tato svoboda postupně mizela. Nemohla jsem cestovat, užívat si ticho, jezdit do hor a pohybovat se svobodně. Musela jsem se přizpůsobovat věku a potřebám dětí. Byla jsem víc a víc zapikolovaná na jednom místě. Můj radius se smrsknul. A s tím zmizelo i ticho a klid. 

Jakožto citlivá bytost potřebuju pro sebe momenty ticha a klidu. 

Ale to jsem tehdy nevěděla. Byla jsem na horách s dětmi třeba měsíc v kuse a nechápala, proč mě ta zima tak dostává. Proč je to pro mě tak náročné? Proč se nemůžu dočkat, až bude zase jaro? Já, člověk, který nesnáší teplo a pařáky? 

Jak jsem se tedy začala znovu víc přátelit se zimou, a to i v období mateřství? Jak jsem se učila přijímat to, co je? 

Vnímat přítomnost takovou, jaká je. Bez posuzování.

To se lehko řekne. Teorie skvělá. Asi se tady pousmějete a bude se vám chtít článek zaklapnout. Ono je to těžké si i byť jen představit. Rozhodně nechci tvrdit, že mám nějakou zázračnou pilulku, která vám toto nastavení mysli dopřeje okamžitě. Ale mám tip.

Když každý den budete poslouchat aspoň pár minut audionahrávku (odkaz na jednu máte tu), která přesměruje vaše myšlenky na tělo, dech atd. (zdá se to jako totál nuda), po měsíci začnete to samé dělat i bez nahrávky a začnete vnímat a všímat si toho, co se odehrává. Bez posuzování. Budete všímavým pozorovatelem. 

To je princip mindfulness. 

Jaká je investice? Cca 5 minut vašeho času denně. Super, ne? Zpočátku budete bez posuzování sledovat třeba chlápka na autobusové zastávce. Postupně třeba bordel v ulici. A nakonec se dostanete i k venkovním nízkým teplotám. Neříkám, že se to stane ze dne na den. Pravděpodobně se to nestane ani za týden, měsíc. Ale rozhodně se něco velkého a krásného začne dít. To vám garantuju. 

Tyto mindfulness praxe najdete na mém podcastu a taky v minimalistickém mindfulness kurzu, který je přesně pro vás, pokud s tím ještě nemáte zkušenosti a zní vám to zajímavě. Je to malá investice časová, finanční a už tak začnete vnímat změny a benefity. 

2. Nakopněte svou tvořivost. 

Zejména, pokud žijete v ženském těle. Naše kreativita je obrovský dar. A jak sakra pomůže s přijetím zimy? 

Třeba tak, že si budete psát. Psát a psát a psát. Co se ve vás odehrává. Jak se cítíte. Co vás štve. Co si přejete. Zkrátka cokoliv. Co je k tomu potřeba? Obyčejný notes a tužka. A jedete. Opět bez hodnocení, posuzování. Necháváte plynout to, co se teď odehrává. Dáváte to na papír, ven ze své mysli a těla. A tím získáte odstup. A o to jde. O plynutí. Protože podzim, zima tu budou další rok zas. A pak zas a zas a zas. Nijak toto období nezmizí. Takto můžete najít smír s tím, co se ve vás odehrává, když opět zavládnou. (Víc o těchto technikách jsem napsala v ebooku Návod na vlastní Spokodeník).

Druhou variantou je malování. Stejným způsobem. Malujete to, co se ve vás odehrává. Neposuzujete (i když třeba paní učitelka říkala, že se má malovat jinak, nebo že to fakt neumíte, každý to umí, každý je umělec a maluje to, co je uvnitř něj). Necháváte pastelky, fixy, štětec, voskovky (co já vím) klouzat po papíře. Svobodně, ladně, v souladu se sebou a s tím, co je teď aktuální a živé. 

Samozřejmě svou tvořivost můžete nakopnout i jinak. Naučit se šít, háčkovat, hrát na piáno, ukulele, tvořit svou domácnost, recyklovat nábytek, tvořit fotoalba, dělat macramé, pěstovat květiny. Je to na vás. Co vás táhne? Co vás vždy přitahovalo? Na co dřív nebyl prostor a čas? Můžete to nakopnout v období podzimu, zimy? 

Vypadá to zvláštně, proč se zaměřit na takové oblasti? Ale ve chvíli, kdy rozsvítíme své vlastní světlo, tak můžou venku padat ho*ínka s háčkama a nás to nerozhodí. Nebo ne do šílených stavů. 

3. Přijmout proměnlivost, konec, temnotu a stíny. 

Tak do téhle části se nikomu nechce. Ale přiznejme si, konec nás jednou stejně čeká. Jelikož jsme si odvykli jako lidé západní společnosti být v kontaktu se smrtí, tohle téma nás děsí. A já vás nechci strašit jak bubák ve skříni. Ale trénink přijímání konce nemusí být nic strašidelného. 

Každý den končí a my se můžeme na tento okamžik ladit s vděčností. Zvědomit si, co se ten den stalo. I když to bylo krásné, těžké, náročné, veselé, jakékoliv. Jaký byl ten den? Ve chvíli, kdy se ladím na konec každého dne, pak můžu přejít na větší celek. Vědomě si ukončit každý měsíc a rok. Nejde o to udělat bujaré oslavy, vyhodit spoustu peněz za pití a jídlo. Jde o to ukončit si toto období uvnitř sebe. 

A to samé se děje v zimě. 

Vše venku utichá, usíná, umírá. Pro zdárné znovuzrození se toto děje pravidelně. Můžeme se ponořit do sebe a nechat jít to cokoliv, co už nám neslouží. Opět jde o to obrátit pozornost dovnitř a být s tím. Se sebou. S loučením, se smutkem. Neutíkat od těchto pocitů k nějakým blahým (jídlu, drogám, seriálu, atd.). Zkrátka být s tím, co je (a to už jsme tu měli). 

Tento pravidelný trénink nelpění, loučení, truchlení se zdá být jako něco neuchopitelného pro sluníčkáře. Vždyť přece kam jde pozornost, tam to roste, ne? Ale děje se pravý opak. Tím, že dovolíme stínům a temnotě být a pozorujeme to vše s laskavým náhledem, nemá nic potřebu vystrkovat růžky zpoza rohu. Nečekaně, neplánovaně, ve velkém. Co ve velkém ignorujeme a nechceme vidět, vrátí se nám jako bumerang. A sejme to s sebou vše, na čem nám záleželo. 

A paradoxně díky takovému přístupu přijetí budeme žít mnohem sluníčkovější, pozitivnější život. 

Já vím, taky se mi to zdálo ulítlé a nepochopitelné. 

4. Zamiluj si zimu. 

Tak tohle je bod za všechny prachy. Teď už určitě zavřete článek s tím, že jsem se fakt zbláznila. Na tento bod jsem si pozvala mého muže Jakuba, který trpěl zimomřivostí, nesnášel zimu, balil se do mnoha fusek, čepic, několikavrstvých bund. Jelikož já jsem bývala milovníkem zimy, můžete si naopak poslechnout sdílení od někoho, kdo svůj vztah k chladu a zimě proměnil. Navíc mužský náhled. 

Jakub je instruktorem Wim Hof metody a velmi laskavým způsobem provádí lidi (nejen) jako jste vy. Sám si prošel tím samým. Nikoho nikam netlačí. Učí, jak pracovat s chladem nejen na úrovni těla, ale i jak souvisí vystavování se chladu s dechem a myslí. Na jeho workshopech si všichni do puntíku projdou vnitřní proměnou a složí zbraně, které každý podzim začnou tasit. 

Možná se z vás nestane milovník ledové koupele v zamrzlém jezeře. Ale zaručeně se ledy pohnou. To vám garantuji. 

K videu tudy.