Když jsem před půl rokem otevřela klub Ženy v síti a bez filtru, měla jsem v hlavě jednu jednoduchou myšlenku.

Že dnešní ženy toho nesou opravdu hodně.

Někdy mám pocit, že jsme generace, která má být všechno najednou.

Máma.
Partnerka.
Pracující žena.
Ta, která drží domácnost.
Ta, která drží vztahy.
Ta, která se ještě ideálně stihne rozvíjet, cvičit, meditovat a být vyrovnaná.

A pak přijde večer.

Děti konečně spí.
Dům ztichne.

A žena si sedne na gauč a v hlavě jí běží něco jako:

„Proč jsem dneska zase vybuchla?“
„Proč jsem zase řekla ano, když jsem chtěla říct ne?“
„Proč mám pocit, že na sebe nemám vůbec čas?“

A často si k tomu ještě přidá jednu větu:

„Se mnou je asi něco špatně.“

Jenže čím déle pracuju s ženami, tím víc vidím jednu věc.

Velmi často není problém v tom, že by ženy něco neuměly.

Problém je v tom, že dlouhodobě fungují na hraně své kapacity.

---

Hranice, které cítíme až ve chvíli, kdy je překročíme

Jedno z témat, které se v klubu vrací pořád dokola, jsou hranice.

Jak si je nastavit.

Jak je udržet.

Jak říct „ne“, aniž bych měla pocit viny.

Protože realita vypadá často takhle:

Řekneme ano, protože nechceme zklamat.

Ano v práci.
Ano dětem.
Ano partnerovi.
Ano rodině.

A pak přijde moment, kdy najednou vybuchneme kvůli maličkosti.

Talíř v dřezu.
Rozlitý čaj.
Jedna věta, která přijde ve špatnou chvíli.

A my si pak říkáme:

„Proč reaguju takhle přehnaně?“

Jenže velmi často to není přehnaná reakce.

Je to dlouho neviděná hranice, která se ozvala.

---

Druhá strana: když už nemáme energii reagovat vůbec

A pak existuje ještě druhý stav.

Ten, o kterém ženy mluví možná ještě častěji.

Ne výbuch.

Ale vypnutí.

„Já už na nic nemám energii.“
„Nic mě vlastně nebaví.“
„Jen chci, aby byl chvíli klid.“

Psychologie dnes tyto reakce popisuje celkem srozumitelně skrz koncept okna tolerance, který popsal psychiatr Dan Siegel.

Je to vlastně jednoduchá představa.

Každý z nás má určité rozpětí, ve kterém dokáže zvládat stres, emoce a tlak života tak, že nás úplně nepřeválcují.

Když jsme v tomto „okně“:

• dokážeme přemýšlet
• dokážeme reagovat vědomě
• dokážeme být v kontaktu sami se sebou i s druhými

Když z něj ale vypadneme, dějí se dvě věci.

Buď jdeme do přepětí
(výbuchy, hádky, přetížení, tlak).

Nebo do vypnutí
(únava, otupělost, pocit, že už nemáme kapacitu).

A mnoho žen dnes mezi těmito dvěma stavy neustále pendluje.

---

Co se děje, když na to nejsme samy

Jedna z věcí, která mě za těch šest měsíců v klubu nejvíc dojala, je jednoduché zjištění mnoha žen.

„Já v tom nejsem sama.“

Najednou slyšíte jinou ženu říct:

„Taky mám pocit, že pořád něco držím.“
„Taky někdy vybuchnu a pak si to vyčítám.“
„Taky mám problém si říct o čas pro sebe.“

A něco v těle trochu povolí.

Ne proto, že by se život najednou zjednodušil.

Ale protože přestáváme mít pocit, že jsme selhaly.

---

Co jsme za půl roku v klubu otevřely

Za těch šest měsíců jsme se společně dotkly témat jako:

• hranice a pocit viny
• přetížení nervového systému
• laskavost k sobě
• únava z rodičovství
• tlak na výkon
• jak poznat moment, kdy už jdu přes sebe
• jak pracovat s emocemi, když přijdou

A často se ukazuje, že změna nezačíná velkými rozhodnutími.

Začíná drobným uvědoměním.

Třeba:

„Tady už jsem přetažená.“
„Tady potřebuju pauzu.“
„Tady bych vlastně chtěla říct ne.“

---

Tento klub není terapie.

Ale není to ani povrchní setkání.

Občas se mě ženy ptají, co to vlastně je.

A já říkám, že je to něco mezi.

Není to terapie.

Ale zároveň to není ani jen sdílení u kávy.

Je to prostor, kde se potkává:

• mindfulness
• práce s nervovým systémem
• a velmi obyčejné, lidské sdílení každodenních situací

Protože často nepotřebujeme další rady.

Potřebujeme zastavit se a začít si všímat.

---

A kam se klub posouvá dál

V další části klubu se budeme v VIP sekci věnovat tématu, které považuji za jedno z nejdůležitějších.

Okno tolerance.

Budeme společně zkoumat:

• kdy z něj vypadávám
• jak poznám první signály přetížení
• co se děje v mém těle těsně před výbuchem nebo vypnutím
• a jak se postupně vracet zpátky do větší stability

Protože když začneme rozumět tomu, co se v nás děje, přestáváme se tolik obviňovat.

A začínáme se v sobě víc orientovat.

---

Možná je to i tvůj příběh

Možná to znáš.

Snažíš se být trpělivá máma.
Fungovat v práci.
Mít vztah.
A někde mezi tím vším neztratit sebe.

A někdy to jde.

A někdy je toho prostě moc.

Pokud cítíš, že by ti pomohl prostor, kde můžeš na chvíli odložit výkon, tlak a očekávání, možná je právě pro tebe klub Ženy v síti a bez filtru.

A možná se potkáme právě v VIP části, kde teď společně otevíráme téma:

Kde se právě nacházím – a kdy vypadávám ze svého okna klidu.

Protože někdy stačí jedna věc.

Začít si všímat.

A najednou zjistíš, že v tom všem chaosu života začínáš být o kousek víc doma a sama u sebe.