Dolce vita. O pomalém životě, přátelství a italské lekci, kterou si znovu připomínám

Ještě před pár dny jsem seděla v kuchyni starého domu na kopci kousek od italského Janova. Vůně čerstvého espresa se linula okny dokořán, v dálce se lesklo moře a z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy dětí. Některé moje, některé mých přátel.

A já jsem cítila… domov.

Vrátila jsem se k mé letité kamarádce, Italce, se kterou se známe už od našich patnácti. Seznámily nás naše mamky – obě pracující ve školách, které spolu realizovaly výměnné pobyty. Padly si do oka. A pak přišlo to překvapivé zjištění, že jejich manželé mají narozeniny ve stejný den. Jaký jiný důvod ještě potřebuješ k tomu, aby se z toho stalo přátelství? 😂

A tak mě moje máma jednoho dne poslala k nim. Do Itálie. Na týden. Bylo mi patnáct a netušila jsem, že právě tehdy vznikne nejdéle trvající přátelství mého života.

Od té doby jsme se potkávaly znovu a znovu.

V Torinu, kde jsem byla na Univerziádě za ČR ve snowboardcrossu. Ve Švédsku, když přijela za mnou. Tehdy jsem tam studovala. S mým mužem, když jsme si jeli užít poslední cesty před vyzvednutím štěnětě. Na našich svatbách. V dobách, kdy jsme postupně rodily dohromady šest dětí (dnes v rozmezí 12 a 0 let).

A letos znovu. Po dvou letech, co jsme se neviděly, jsme spolu mohly strávit týden. U Torina a v Sori, v rytmu … DOLCE VITA.

Dolce vita. Jak ji skutečně žijí?

Pomalý život. Jednoduchost. Rozhovory u jídla. Neuspěchaná ranní káva. Vědomé zastavení se.

To nejsou jen pohlednicové obrázky z Instagramu. Tohle je skutečná každodennost, kterou jsem tam mohla znovu zažít na vlastní kůži. Není to o dokonalosti, ale o prioritách. O tom, že když se sedá ke stolu, sedí se spolu. Že si povídáme. Že jídlo není jen nutnost, ale rituál. Že čas na sebe, na druhé a na život jako takový není považovaný za „ztracený čas“.

Itálie je totiž kolébkou hnutí slow food – vzniklo na konci 80. let jako reakce na otevření první pobočky McDonald’s v Římě. Šlo o symbol. Lidé si uvědomili, že nechtějí ztratit to podstatné: místní suroviny, pomalé vaření, sdílení a vztah k půdě. Ze slow food pak postupně vznikla i celosvětová myšlenka SLOW LIVING.

A i když se to může zdát jako něco poetického a vzdáleného, v Itálii to má své reálné základy:

• dopolední pauza v kavárně je běžná součást pracovního dne,
• domácí obědy se vaří i ve všední dny,
• děti tráví čas venku, na hřištích a v ulicích, ne mezi kroužky,
• po obědě se zastaví celý dům, včetně hluku a pohybu,
• život se plánuje kolem rodiny a vztahů, ne výkonu.

A proč je to pro nás tak těžké?

Zpomalit. Být. Vnímat.

To je obrovská výzva – pro mě, pro nás, pro mnohé z nás, kteří jsme vyrostli v prostředí, kde je „dělej víc“ považované za ctnost. Kde hodnota člověka často vychází z toho, co všechno zvládne. Kde odpočinek je až po práci – a té práce nikdy není málo.

Italský život je vedený rytmem, zatímco ten náš – český – často rychlostí.
Tam: rituály, kontakt, klid.
Tady: multitasking, výkonnost, odškrtávání.

Přijet z toho zpátky domů je jako náraz. Pro tělo, pro nervový systém, pro duši. A přesto to není o tom přestěhovat se na jih, ale vpustit trochu jihu do našeho každodenního severu.

Co kdybychom se znovu naučily žít pomaleji?

Ne perfektně. Ale laskavě.

Ne hned. Ale s odhodláním a ochotou dělat malé změny.

Možná se začít ptát:

• Co můžu zjednodušit?
• Kde mi život utíká mezi prsty?
• Jak znovu vrátit rituály a vztahy jako priority mého dne?

Pokud to s tebou rezonuje, mám pro tebe dvě cesty, kudy se můžeš vydat:

📘 Stáhni si e-book: Průvodce klidem v rychlém světě.

Najdeš v něm jednoduché kroky, jak vnímat své tělo, jak ho zklidnit a proč je důležité být na své straně.

💛 A pokud chceš jít víc do hloubky a zavádět pomalost do různých oblastí svého života, zvu tě k e-booku Pomalý život
Je to taková studnice pomalosti. Najdeš v něm konkrétní tipy, příklady a podporu pro každodenní témata – od ranních rituálů, přes práci s časem a energii, až po vztahy, rodičovství a péči o sebe. Není to návod na dokonalost, ale jemné pohlazení a připomenutí toho, co je opravdu důležité.

Z Itálie si neodvážím jen kapary a mořskou sůl na kůži. Ale i tuhle vzácnou připomínku:
V životě nemusíme stále zrychlovat, abychom toho víc stihli.
Někdy stačí zpomalit, abychom toho více opravdu prožili.