Jak jsem odhodila bolavé šaty a oblékla své poslání (aneb zápisky z hravé terapie)

Kráčím si světem  a mé tělo je celé bez energie. Jsem jako zpustlá, šedá figurka, která na sebe každé ráno obléká šaty, čistí si zuby a vyráží něco bezmyšlenkovitě a beze smyslu konat. Uvnitř místo tepoucí energie je poušť a spoušť. Den za dnem je stejný. Prázdnota je mou každodenní přítelkyní a nevím, jak život bez ní vypadá. Dráždí mě jakýkoliv úsměv z okolí, protože já už zapomněla, jaké to je se od srdce smát.

Kdybych z toho zpustlého těla uměla utéct, udělám to hned. Takový život je pro mě utrpením. Nevím, odkud ten svůj příběh začít znovu psát, kde navázat, co změnit.

Tuhle vizi jsem měla na rozkvetlé pohovce mé kamarádky Terezy Kramerové. Přiřítila jsem se k ní se svým tříměsíčním pupkem, v němž leží další malý transformátor. Takové pocity už dávno nezažívám, jen o nich šířím echo do světa. A teď, když ve mně roste nový život, začinají se i vracet některé ukryté programy, které mi sedí jak obrovský balvan na zádech.

Každý den ochutnávám smoothie namixované z nedostdobráctví, sebekritiky, srovnávání sebe a nedostatečnosti.

 

Těhotenství a vůbec celý přerod mateřství pro mě bývá takovou sondou do nevědomí. Je to velká transformace, která mi ukazuje všecky střípky mého já, které jsem doteď nechtěla vidět. Další malá bytost mi přišla ukázat na minulost, která udělala šrámy na duši té malé holce, kterou jsem jednou bývala. Nebýt každodenní jógy (pro tuhle chvíli volím těhotenskou jógu), byla bych jako troska, která se valí světem a roste a kyne a uvadá.

Dnes si s Terkou svítíme na celkem slušnej šrám. Dalo by se říct, že téma podnikání a šíření nejen svého příběhu do světa, nemá nic společnýho se současným stavem, nebo mateřstvím jako takovým. Ale pro mě je to spojená nádrž a všecky témata jsou spolu propleteny jak pavučinka. Z jedné strany zatáhnu a spadne to celé jak domeček z karet.

“Už jsme se spolu někdy vracely do minulosti?”

zeptá se mě Terka. No jasný, minulost jsem lustrovala zprava zleva, zepředu dozadu. Jak by tam na mě mohlo ještě něco vybafnout? “Tak si představ situaci, kdy jsi poprvé zažila ty pocity, co zažíváš teď. Že nemůžeš být ženou, že nemůžeš být sama sebou, projevovat se, tak jak potřebuješ.”

Ufff, koukám na to místo zvané svět a zvykám si na světlo. A přesně tohle zažívám. Smutek, že nemůžu být sama sebou. Že lidem kolem zřejmě způsobuju nepříjemný pocity, jenom tím, že jsem, jaká jsem. Tyhle pocity by mi nejspíš mraky lidí tehdy zúčastněných vymluvilo. Ale moje hlava a tělo mi to přesto našeptávají. S takovou vervou. Mám všecky mé blízké neskutečně ráda. A tak udělám jedno velké rozhodnutí.

“Už nikdy nebudu sama sebou. A hlavně nebudu ženou. Protože to ostatní bolí. A mě taky.”

A pak se mi narodí první dítě. Píše se rok 2012 a já zažívám Saturnskou krizi – blíží se mých 30 let a jedna etapa života končí.

Každý den mě život bolí tak, že už to chci vzdát, nebýt, nežít, necítit tu bolest a prázdnotu. Jenže volání mojí duše je pořád silnější. “Pojď za mnou. Najdi svou spokojenost. Dokážeš to. Budeš jednou sledovat svoje děti, jak běhají v trávě a zažívají radost. Vyraž na cestu. Čekají Tě velké poklady.”

 

Slyším mou duši volat opodál a vyrážím. Skládám střípky o sobě a rozhodně nechci zažít už ani jeden den, kdy mě bude život bolet. Oblékám se do hávu plného světla a lásky. Je to krásný oblek, který pro mě utkal vesmír. Je v něm ukrytý můj životní záměr, moje jiskra a energie. Je v něm celá ta důležitá esence, která tvoří jedinečnou bytost – Martinu Chomátovou. Sedím na tom kytkovaném gauči a tělo mi vibruje úplně novou náloží radosti, štěstí, inspirace, lásky.

Tak takhle člověk prožívá radost ze života? Takhle voní spokojenost? Takhle vrní hravost?

Cítím v každé buňce mého těla, že být sama sebou je to nejlepší rozhodnutí, které jsem ve svém životě mohla udělat. Ta cesta bez masek a přizpůsobování se okolí je plná pravdy. Každou vteřinou mi hlavou mžikne další nová souvislost a důvod, proč se vyplácí být sama sebou.

Být sama sebou je jediná šance na hluboké vnitřní štěstí, radost, hojnost a spokojenost.

S tím přichází i snadnější proplouvání životem a v neposlední řadě neutuchající síla, důvěra v život. To jsou ingredience, které lahodí mým chuťovým pohárkům jako ten nejsladší dortík.

 

Odcházím domů s dalším obrovským střípkem uvědomění a ještě větším shozeným balvanem bolesti. Představuju si, kolik lidí na světě chodí jako tělo bez duše, žije život bez záměru a vize. Kolik žen, matek, zapomíná na své poslání, protože chtějí být tím nejlepším, co po nich společnost dnes žádá. Kolik slz denně padne na polštář a jaká prázdnota se šíří světem. Pověsili jsme své štěstí na věšák materiálního světa a na ramínko očekávání druhých.

Odcházím láskyplně nakopnutá. Když jsem sama sebou, nemůžu nikomu ublížit. Můžu světu leda prospět. Přispět tou troškou do mlýna. Přesně tak, jak jsem to pro tuhle cestu životem měla v plánu (možná předtím, než jsem se narodila).

Martina Chomátová
Ze snowboardcrossových tratí a života na cestách jsem se vrhla střemhlav do mateřství. Svoje prvotní nelibé zážitky a mou cestu z poporodních depresí jsem sepsala v eBooku Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu. Jsem autorkou dalších ebooků na cestách z krizí ven a knihy příběhů pro malé i velké Andromeda, elfka malá. Vyzývám nejen vás na zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra. Můj příběh najdete tady >> Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů