Jak mě Běhej lesy vytáhlo z gauče: Od dohánění autobusu k medaili

Nikdy jsem nebyla běžec. Pokud se tedy nepočítá panický sprint na autobusu, který zrovna zavíral dveře, nebo přebíhání mezi metami při softballu. Jenže v roce 2025 přišel moment čisté úpřímnosti sama k sobě.

Štvalo mě to. Štvalo mě, jak tělo pomalu ovadává, jak se zadýchávám do schodů a jak je pro mě i obyčejný kopec nepřítel číslo jedna.

Rozhodla jsem se, že začnu běhat.

Jen tak sama pro sebe? Upřímně – strašná nudná dřina. Moje hlava okamžitě vymýšlela tisíc důvodů, proč raději zůstat doma. Ale pak jsem si vzpomněla na jednu věc, která na mě spolehlivě platí: soupeřivost a atmosféra závodů. A tak jsem udělala krok do neznáma a přihlásila se na závod Běhej lesy Brdy. (A hned potom zbrkle i na Železnou rudu).

Brdy: Z nuly na start bez tréninku

Nevěděla jsem, co čekat. Zvlášť proto, že jsem se na trénink před Brdy – jak už to tak bývá – totálně vybodla. Na start jsem dorazila se zatajeným dechem a lehkou nervozitou.

A pak přišlo první překvapení.

Organizace byla naprosto dokonalá. Skvěle vyřešená kyvadlová doprava, nádherné zázemí přímo v lesním prostředí, milí pořadatelé a perfektní informace předem.

Můj cíl byl jasný: zvládnout 5 kilometrů pod 45 minut.

Na startu mě okamžitě pohltila podporující atmosféra. Pořadatelé do mikrofonu popřáli běžcům, kteří měli ten den narozeniny. Z reproduktorů se rozlila ikonická skladba od Vangelis, stovky lidí společně tleskaly do rytmu a po těle mi všude naskočila husí kůže. Rozbrečela jsem se.

Start!

Do kopce neběžím!

„To dám, nebudu chodit, celé to poběžím,“ říkala jsem si na prvním kilometru. Naivní představa. První prudší kopec me okamžitě vyškolil a já přešla do chůze. V druhé polovině trati už si ale tělo našlo svůj rytmus. Trasa byla pohádková – z velké části hlubokým lesem, zčásti po zpevněných cestách.

A ti lidi okolo! Žádná nevraživost. Běžci k sobě byli laskaví, podél trati stáli podporující dobrovolníci a hecovali každého, kdo běžel kolem.

Před cílem na nás čekal poslední zrádný kopeček. Tam už jsem šla v grupě s dalšími lidmi a pozorovala, jak se vedle mě míhají podobně odhodlaní (a podobně zničení) odvážlivci. Ta vnitřní pospolitost byla opojná.

Zlatý finiš, N.O.H.A. a nečekaný čas

Do cíle jsem doběhla úplně, ale úplně hotová. Rozdávání medailí jsem v první vteřině musela minout, protože jediné, co moje plíce zvládaly, bylo lapání po dechu. V reproduktorech vyvolávali jméno každého běžce, který proběhl cílovou čárou.

A do toho lapání po dechu najednou spustila moje milovaná písnička Tu Café od N.O.H.A.

Nádech. Výdech.

Obrovská hrdost na sebe sama. Na krk jsem dostala krásnou medaili se semínkem stromu, které si chci zasadit v okolí domoviny.

Když jsem zkontrolovala hodinky, myslela jsem si, že jsem hranici 45 minut nepokořila. O to větší šok mě čekal u výsledkové tabule: 40:36! Pecka! Dala jsem to a ještě s rezervou!

Více než jen závod

Běhej lesy mě nedostalo jen tratí. Uchvátilo mě, jak se pořadatelé starají o dobrou náladu i doprovodný program. Mohli jsme si vyzkoušet běžecké boty nebo si na vlastní kůži zažít, jaké to je pohybovat se se slepeckým psem. Obrovské plus dávám i za udržitelnost – důsledné třídění odpadu a respekt k přírodním zákoutím a národním parkům, ve kterých se běhá.

Na další závod v Železné rudě už jsem se poctivě připravila. Trénovala jsem, zrychlila jsem a na startu si dokonce vyslechla osobní přání k narozeninám přímo od pořadatelů.

Jedním slovem: pecka akce.

Velký dík celému týmu za organizaci něčeho tak srdcového. Příští rok běžím zase. Tak co, potkáme se v lese na startu? 🌲🏃‍♀️✨