Healing festival: Je to vůbec pro mě?

Dostala jsem díky spolupráci s Wild & Coco pozvánku na Healing festival. A i když teď máme doma štěně z dočasné péče, které maximálně miluju a nechci se od něj hýbnout skoro ani na metr, byla jsem za takovou možnost nesmírně vděčná.

Zároveň se ve mně jako v HSP ženský míchala zajímavá směsice pocitů. Bála jsem se davů, přemíry možností a roztěkané pozornosti. Jako máma, která už si odvykla jezdit na fesťáky a přespávat v autě, jsem prožívala všechno od velkého natěšení až po nervozitu a tichý strach.

Zapadnu tam vůbec? Patřím tam? Není to celé pro lidi, kteří už mají všechno v životě vyřešené, zatímco já si žiju svůj obyčejný, leckdy totálně nudný život se svými strachy?

Jakoby v životě existoval někdo, kdo vůbec nic neřeší — není tomu tak ani u inspirátorů z řad duchovního a seberozvojového světa. Jenže mysl si umí vytvořit problém leckdy kdekoliv.

Nakonec jsem ale vyrazila.

Mým hlavním záměrem bylo navnímat, jak značka Wild & Coco na takových akcích funguje a jaký je kolem ní vibe. V neděli jsem měla v rámci longevity stage v plánu svůj vlastní program s názvem Síla přítomného okamžiku (a můj vnitřní podtitul zněl: Jak si zamilovat právě i tu obyčejnost).

Dalším velkým záměrem bylo setkat se s mou letitou kamarádkou Niky Melia, spolustudentkou Roční akademie mindfulness u Kasii Kordy, a spolu s ní zažít program Sofiah Thom, její mentorky. Všechno ostatní mohlo být překvapením.

Tanec, slzy a sebeláska přes žaludek

První program se nesl na vlnách tance s Niky a Sofií. Mohla jsem v něm vzpomenout na nedávno zesnulou babičku, připomenout si sílu pokrevního pouta mezi ženami a tančit s tím, co zrovna je. A taky si poplakat.

Dopřávat si každý den snídani a svačinku u stánku Wild & Coco bylo naprosté blaho. Každý den něco jiného — někdy ranní granola s cocofirem, jindy longevity bread s výbornou pomazánkou, kokosová voda nebo zelený ječmen. Sebeláska prostě prochází žaludkem a tady to bylo naprosto jasné.

Druhý den jsem si dopřála další program s Niky. Tančila jsem a s vděčností pozorovala sílu skupiny žen v jednom stanu. Některé z nich už jsem znala delší dobu, takže bylo úžasné spolu pobýt, obejmout se, prožít tanec a posdílet. Hodně času jsem na festivalu trávila také u portálu, který vytvořila Zuzka Noah z Love of Raw. Tam jsem mohla ukrýt svá přání a s důvěrou si počkat.

Rychlost manifestace a had jménem Vezír

Jeden z programů, který jsem navštívila, bylo povídání o zvířatech. Na pódiu měl jeden muž kolem sebe (údajně) omotaného hada — Vezíra. Šla jsem kolem nich, když jsem odcházela, ale hada jsem si vůbec nevšimla.

Jen jsem v tu chvíli ucítila jasnou zprávu: „Jsi připravená, brzy se potkáte.“

Nechápala jsem to. Myslela jsem, že nějaké setkání bude trvat ještě několik týdnů nebo měsíců. S hady jsem totiž byla doteď trochu na štíru. Byla to pro mě velká výzva si hada vůbec představit, natož ho vidět zblízka.

Asi za hodinu a půl sedíme s Niky v backstage a najednou stojí před námi muž a kolem sebe má toho hada. Vezíra. Krajtu kroužkovanou (nebo tak nějak se to zvíře jmenuje).

Koukám na ně a říkám si — za normálních okolností bych vykvíkla a vyděsila se. Ale teď mě jeho přítomnost hodně pobavila. Takže takhle rychle se to plní? Hustý.

Hada jsem si vyfotila, natočila, pohladila po ocase a zvědavě okukovala.

Dalším silným zážitkem bylo sdílení Veroniky Blanco, která mluvila o energiích. Žádné ezo bláboly, ale čistá fakta a techniky. Provedla nás meditací na propojení s tělem a já mohla v každé buňce cítit, jak moc potřebuju víc a víc navýšit úctu a sebelaskavost vůči sobě i tomu, co děláme. A že se to už vlastně děje — vždyť přesně pro to jsem si sem přijela. Pro hlubší úctu k sobě. Nejen ke všem okolo.

Wow.

Neobyčejnost v obyčejných momentech

V neděli konečně přišel čas na můj vlastní program na longevity stage.

Když jsem stála před lidmi a otevírala téma Síla přítomného okamžiku, cítila jsem, jak se všechno z celého víkendu krásně propojilo. Mým záměrem bylo předat přesně to, co sama denně žiju a občas se znova učím: jak se zastavit, dýchat a začít si naplno užívat tu (ne)obyčejnost běžných momentů. Jak najít posvátno v obyčejném dni, v unaveném těle, ve chvílích, kdy se zdánlivě nic velkého neděje.

A jak odpovědět na otázku, na kterou jsem hledala odpověď před odjezdem: Bylo to celé vůbec pro mě?

A odpověď zněla: Ano, absolutně.

Byl to nádherný čas o samotě – i když obklopený stovkami lidí. Byl to lehký návrat do mladších let, do doby bezstarostnosti, korunovaný spaním v autě na pankáče. Byly to mraky inspirace, hluboké sdílení, tanec, smích, slzy a bezvýhradné péče o sebe.

Kdo by to byl řekl? Kdo by řekl, že jsem tohle všechno tak moc potřebovala?

Odjížděla jsem s obrovskou vděčností a s vědomím, že tenhle festival nebyl jen krátkou odbočkou od mé každodenní reality. Byl to impuls. Celý tenhle čas totiž nepozorovaně nastartoval obří změny v mém životě, které se teď pomalu, ale jistě propisují do každého mého dne, do mé tvorby i do mého vnímání sebe samé.

A jak to máš s obyčejností v životě ty? Daří se ti v ní nacházet kouzlo, nebo stále čekáš na ty „velké“ momenty?