3 důvody, proč jsem se přestala otužovat

Zhruba 2,5 roku máme společně s mým mužem v životě metodu Wima Hofa. Pro mě to začalo jako touha po euforickém porodu a můj muž chtěl přestat bojovat se zimomřivostí. Za tu dobu se Wim Hof metoda v naší sociální bublině pěkně rozšířila. A já mohla sledovat další a další, kteří se noří do ledových vod, testují, co dělá dech, a dělají spoustu zajímavých pokusů na svém těle. Některé z nich jsem i já dělala, protože moje vnímání těla bylo něco jako:

“jak navýšit kapacity toho stroje, který mě každý den nosí po světě a musí makat?”.

V tomto článku se chci podělit o několik zkušeností a důvodů, proč jsem se přestala otužovat.

Naboostovat tělo, ať je v pohodě a maká – důvod číslo 1

Žijeme v době, kdy je ceněn výkon, pak taky ještě větší výkon a když ne výkon, tak splněné sny, cíle, mety. Pokud třeba jen tak jsme, odpočíváme nebo nic neděláme, nedá se to nijak měřit, nikomu tím nepříspíváme a tudíž je to aktivita (ehm vlastně pasivita), kterou můžeme ze svého To-Do seznamu vyškrtnout. “Tím si, hošánku, na živobytí nevyděláš.” 

Ale sledujete taky to množství vyhořelých lidí, které drtí touha za lepšími výsledky nebo většími výdělky? Vnímáte ten nárůst počtu lidí s depresí a míru používání antidepresiv? Já ano a docela mě to děsí. 

Takže ano, Wim Hof metoda skvěle přispívá k tomu, aby naše tělo mohlo lépe a zdravěji fungovat. Ale pouze tehdy, když je praktikovaná s láskou a pokorou k tomu nejdůležitějšímu daru, který nám byl dán. 

Naše tělo, náš jediný chrám

Párkrát jsem vlezla do ledové řeky a divila se, že poté dlouze rozmrzám, že se moje tělo chvěje, že jsem třeba nastydnutá. A bylo to vždy tehdy, kdy jsem po mém tělíčku chtěla lepší výkony a ono spíš potřebovalo zvolnit, odpočinout si, víc se prospat. A až tehdy, kdy bude odpočinuté, uvolněné, prospinkané, můžeme společně zas něco tvořit, makat, zlepšovat – sebe i svět kolem. 

Tohle se teď dělá, tak to budu dělat taky – důvod číslo 2

Stádní chování je známým psychologickým jevem lidstva. Chceme se začlenit, být přijati, někam patřit. Máme strach, že budeme sami, což je velmi opodstatněný strach. Když budeme sami, budeme mít menší vidinu a možnost přežití. Alespoň tak nám to našeptávají zkušenosti minulých generací, které tak či tak máme uložené v paměnit, v těle, v mysli. 

Takže když se velká část vaší sociální bubliny začne nořit do bazénků plných ledu a sdílet na sociálních sítích jejich lásku k chladu, nechcete zůstat stranou. Protože – chcete být taky in, cool, fresh. Chcete být zajedno se svou skupinou. A ty texty, kterými je metoda sdílena, s vámi vlastně dost rezonují, protože taky chcete mít lepší imunitu, taky chcete zažívat pohodu a umět zvládat stres. Stres na nás dnes totiž kouká na každém rohu a vy si toho jste vědomi. 

Možná chvíli oponujete a držíte si svůj neutrální postoj, ale když si to vychvaluje i Béďa od sousedů, který by nikdy na takovou věc nekývnul, ale děsně mu to pomohlo, jdete do toho. 

Musím se přiznat, že ve chvíli, kdy začla být Wim Hof metoda spíš módním trendem, musela jsem se i já sama sebe ptát. “Proč to jako děláš, Marti? Jak to máš ty?” Protože když se začnete nořit do ledu a dělat (vlastně cokoliv) něco jako někdo druhý, absolutně tím popíráte sami sebe. A navíc i metodu samotnou. Cílem není vydržet v ledové vodě 20 minut a nezhroutit se z toho. Cílem není ani vydržet v zádrži dechu 3,5 minuty. 

Cílem je poznat a poznávat sám sebe a své jedinečné tělo. 

A proč to píšu? Protože o vašem těle ví Béďa od sousedů velký prd. Vlastně všichni ostatní vědí o vašem těle velký prd. A dost možná je ani vy samotní nebo vaše tělo nezajímá. Koho by ale vaše vlastní tělo, jeho signály a pocity měly zajímat, jste vy.

Ve chvíli, kdy se takto naladíte, začne vám Wim Hof metoda (ale i jóga, mindfulness atd.) dávat velký smysl. Pomáhá vám totiž poznat vaši jedinečnost. Situace a místa, kde vám uniká energie. Co pro sebe v různých chvílích potřebujete udělat. Jestli je to skočit do zamrzlého rybníku, nebo naopak proležet víkend v posteli. 

Je to velký dar – být ve spojení s tělem.

Přestala jsem se otužovat proto, že to dělá někdo jiný. Začala jsem víc a víc vnímat své motivy k tomu, proč to dělám já. Každý den. Vždycky, když jsem ucítila jen náznak nějakého soupeření, nebo externích motivů, dostala jsem to pěkně zpátky na talíři. Tělo mi to dalo najevo. Díky za to. Dost často poznání “bolí”. Ale umíme to jinak? Mnohdy zatím ne. 

Nechci už nikdy cítit bolest – důvod číslo 3

Mým prvním impulsem a motivací bylo zažít euforický porod. Nezažít bolest, ale jen nádherný okamžik. Díky Wim Hof metodě jsem se začala otužovat a pomocí dechu i uvolňovat v náročných situacích. Tedy i v situacích, kdy zažívám bolest. 

Byla jsem v těhotenství dost sledována, často mi odebírali krev. U odběrů jsem omdlívala a vyhýbala se, stahovala celé tělo v tenzi právě v momentě, kdy mi jehla vnikla do těla. Celé to bylo jen o okamžiku. A já z toho dělala neskutečné drama.

Přemýšlela jsem o tom, jak se bojím ještě dlouhou dobu před tím, než jsem šla na kontrolu. Samotný okamžik jsem protrpěla. A místo vpichu mě bolelo ještě dlouho poté (samozřejmě, vždyť jsem měla tělo napnuté jak strunu). Wim Hof metoda mě učila pracovat s nepříjemnými okamžiky a bolestí, ale jinak. 

Přijetí a uvolnění v tenzi – vstupní brána 

Díky pomalému výdechu a uvolnění těla jsem se začala uvolňovat a přijímat různé situace. Třeba i tu při odběru krve. Takže odběr krve už pro mě přestal být strašákem x dní před, při i poté. Ale najednou to pro mě byl krásný okamžik, kdy jsem se mohla spojit s mým tělem, s dechem, zvědomit si, kde nejsem uvolněná a poté to místo uvolnit. 

Přestala jsem uhýbat nepříjemným situacím. Není to tak, že je vyhledávám. Ale když přijdou, zvědomím si tělo, dech a zachovám se tak, jak zrovna potřebuju. Ne vždy je to zrovna sluníčkové. Ale uniká mi tak mnohem méně energie, prožívám méně obav, strachů, jen tak jsem. Přesně taková, jaká mám být. Míň dle toho, jaká bych měla být podle – rodičů, partnera, dětí, aktuálních trendů, společnosti, atd. 

Začala jsem si s tímto nastavením hrát. 

Porod pro mě byl nádhernou zkušeností, kdy jsem prožívala napojení na všechny kolem sebe, aniž bych je vlastně viděla a vnímala tak, jako do té doby. Občasná bolest hlavy se pro mě stala testovacím obdobím, kdy můžu zkoušet jak dech a pozornost na určité oblasti mozku ovlivňuje to, co cítím. Stres a vyhrocené situace s dětmi pro mě jsou spíš takovým intenzivnějším sebepoznáním a impulsem k práci s dechem, než možnost bičovat se a kritizovat za to, co jsem udělala nebo neudělala. 

A tenhle článek mám v hlavě už několik měsíců a prodral se ven až teď, kdy je naše svoboda omezena, vídáme se jen s členy domácnosti, nebo s prodavačkou v krámu. Takže napíšu ještě jeden důvod na konec.

Proč jsem právě teď vděčná za to, že jsem se nepřestala otužovat úplně:

  • vnímám, co je pro mě teď v náročné době důležité a co ne (například vliv médií, druh komunikace, aktivity, kterými trávím svůj čas),
  • mám každý den možnost a způsob, jak se zastavit a jen být se svým tělem (dechové cvičení, studená sprcha),
  • pokud se potřebuju energeticky vzpružit a nakopnout, nepotřebuju si dát kafe (jdu do studené sprchy),
  • nevyhýbám se strachům a dalším nepříjemným pocitům, jednoduše s nimi jsem, tak jako s bolestí, soustředím se na dech a uvolním tělo,
  • zcitlivuji se na své tělo v mnoha oblastech – strava, aktivity, myšlenky, vztahy, komunikace, 
  • mám každý den možnost toto zcitlivění a uvolnění trénovat, nikoho na to nepotřebuju (opět studená sprcha, dechové cvičení),
  • můžu to samé předávat mým dětem, protože z mého pohledu je znalost sebe sama a svého těla tím nejlepším, co se v životě můžou naučit (nebo to alespoň neztratit).

Pokud vám otužování a jakékoliv mainstreamové aktivity lezou krkem – super. Poslouchejte svůj krk. Je leckdy moudřejší, než vaše hlava. 

Pokud jste se začali otužovat a Wim Hof metodu znáte – super. Zkuste se zamyslet nad tím, jak to máte vy s těmi body, o kterých jsem psala. A pokud máte jiné zkušenosti, zjištění, obohacení, nebo naopak nepříjemnosti, podělte se o ně (se mnou a ostatními). Může to být zajímavý impuls na zvědomění si dalších oblastí a témat. 

Přeju krásné chvíle ve spojení s tím nejdůležitějším, co nám život dal, a to je naše tělo. 

Martina Chomátová
Ze snowboardcrossových tratí a života na cestách jsem se vrhla střemhlav do mateřství. Jsem autorkou knihy příběhů pro malé i velké Andromeda, elfka malá a knihy o důležitosti dospělácké hravosti Vyhrála jsem depresi, lektorkou jógy a studentkou mindfulness. S manželem pořádáme workshopy Wim Hof metody. Můj příběh najdete tady >> Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů