„To já mám zpracované“ a další věty, které bolí. Jak poznat, kdy nejsme ve svých emocích přijímáni?

Stála jsem s kamarádkou a sdílela své emoce ohledně jednoho ožehavého tématu, které jsem právě prožívala.
Byla jsem zranitelná, otevřená a čekala jsem pochopení.
Její odpověď mě ale překvapila:
„To já to mám úplně v pohodě. Tohle neřeším. Mám to zpracované.“

Najednou jako by ve mně něco ztuhlo. Můj vnitřní svět se uzavřel. Místo prostoru pro pochopení přišlo ticho a pocit, že jsem divná, přecitlivělá, nebo prostě rozbitá.

Jindy, když jsem ve skupině žen jasně vyjadřovala své hranice a potřeby, druhá kamarádka se začala ptát na detaily:
„A proč ti to vadí? Mě by to vůbec nevadilo. Vždyť je to úplně normální…“

Tenhle článek nepíšu proto, abych ty ženy soudila. Píšu ho proto, že jsem v těch chvílích sama sobě přestávala důvěřovat. Možná to znáš taky.

🧠 Co se to vlastně děje?

V obou situacích dochází k jevu, který se nazývá emoční zneplatnění (emotional invalidation).
To znamená, že někdo zlehčuje, odmítá nebo ignoruje naše emoce a vjemy, ať už úmyslně nebo nevědomě.

Typické projevy emočního zneplatnění jsou:

• „To přeháníš.“
• „Tohle vůbec neřeším.“
• „Vždyť bys na to přeci měla být zvyklá.“
• „To je úplně normální.“
• „Já jsem s tím úplně v pohodě.“
• „Jsi nějak moc citlivá.“

A věta „Já to mám zpracované“?
To je často obranný mechanismus, který říká:

Chceš číst pokračování? Klikni sem a dorazí ti zdarma do emailu.

„To není přecitlivělost. To je pravdivost.“
→ Když tvé pocity nedávají smysl ostatním, ale dávají smysl tobě.

Tento text je pozvánkou zpátky k sobě. K důvěře ve své emoce, i když okolí říká, že je to „moc“, „zbytečné“ nebo „už dávno vyřešené“. Není. A to je v pořádku. Tvoje citlivost je síla, ne slabost.