Bolest ukrytá ve svalech (aneb pár slz na jógamatce)

Ležím na podložce v potemnělé místnosti a mám za sebou lekci Ashtanga jógy. Moje tělo je klidné, mysl taky. Po tvářích mi stékají slzy. Je to úlevný, osvobozující, ale i bolavý pocit. 

Poslední týdny jsem zažívala nepříjemné chvilky s mou dcerou. 

Šlo o naše vzájemná očekávání. Chtěla by, abych byla někým jiným. Její slova na mě v těchto týdnech padala jak ostré střepy a bylo mi z toho často smutno. A popravdě, někdy i já bych byla ráda, kdyby byla jiná. Taková vřelejší, milejší. 

Jaké krásné zrcadlo.

Na lekcích jógy si můžu od světa dětí, křiku, hádek, rozpatlaného jídla, breku a fňukání dát chvíli oraz. Vlastně tak 2 hodiny. Získat takový odstup je pro mě hodně důležitý. Přes léto jsem s dětmi trávila hodně času, vlastně celých 9 měsíců jsem byla minimálně k jednomu z nich (tomu nejmenšímu) hodně připoutaná. Občas jsem trávila hodně času i s prostředním a pak do toho nejstarší dcera. 

Narození dalšího dítěte je pro celou rodinu vždycky veliká změna. Ať si každý říká, co chce. 

Dokud je mimi malé a nehýbe se, bývaly moje děti zlaté a miminko si užívaly. Ale jakmile se začel mladší sourozenec plazit a lézt jim (skoro doslova) do zelí, už je vnímán jako sok a leckdy se s ním vyrazí popasovat. Žárlivost je nepříjemný pocit. Neumíme s ním zacházet ani my dospělí. Co teprv malé děti, které se učí, co tohle všecko je. A my se tak na ty svoje pocity můžeme podívat znovu a zas. 

A tak i nám se tyhle změny nevyhnuly. Prostřední projevoval žárlivost silou, vztekem, brekem. Nejstarší uměla občas pěkně ranit slovy. 

Když si dávám prostor od toho celého kolotoče, který miluju, ale nejsem svatá, získávám i lepší náhled na jednotlivé situace. V tom koloběhu se mi nedaří zjistit, co za kterou situací a reakcí doopravdy mám. Ale tady na podložce, mezi dalšími 11 ženami, když mám za sebou desítky asán a stovky dechových cyklů, najednou vnímám jasněji. 

Vnímám sebe, své nitro, svůj klid. 

A v tu chvíli mi z mysli začínají vyskakovat slova a věty. Znám to moc dobře. Děje se to v naprostém klidu často. Třeba při řízení auta, když děti spí. Přichází mi do mysli útržky minulosti, souvislosti, spojitosti, které v té smršti situací kolem dětí, domácnosti, práce, psa a vůbec celého života, nemám šanci zachytit. 

Slzy mi stékají po tvářích a cítím obrovskou bolest. Ta bolest je i není moje. Je to bolest za ty všecky slova, která jsem za poslední dobu na svou adresu obdržela, to ano. Ale je to bolest i za ty, kterým jsem v životě mnohokrát slovně také ublížila. Nejen slovem, ale i myšlenkou. Hodnotila jsem, kritizovala. Nepřišli mi dost dobří. Přála jsem si náš vztah a naše propojení mít jinačí. 

„Bůh Ti to vrátí na dětech.“

Už jste někdy zaslechly takové řčení? Já jo a dostkrát. A i tentokrát sklízím ovoce svých činů. Často můžu nahlédnout na své minulé činy skrz chování svých dětí. A nejen jich. Je to někdy bolestivá zkušenost. Moje mysl se tyhle bumerangy už naučila chytat. A tak jen s vděčností upustím bolest, uchopím lekci a vyšlu tichou myšlenku. 

Odpuštění pro danou osobu, ale i odpuštění pro sebe. 

A systém je pročistěn. Lekce odchází. Doslova z těla ven. Věděli jste, že se nám naše traumata ukládají do svalů? Tak až budete provádět brikule na jógamatce, nebo někde tančit a najednou se spustí slzy, nebojte se toho. Svaly vypouští ukrytou bolest ven. Můžete, ale nemusíte, vnímat, jaké obrazy, slova, věty vám mysl přináší k pochopení. 

Děkuji tedy všem ženám kolem sebe. Všem, s kterými nemám dokonalé a láskyplné vztahy. Všem, s kterými si způsobujeme bolest (vědomě i nevědomě). Děkuji a odpouštím. Sobě i vám. A děkuji, že můžu na jógamatce pravidelně kroutit svým tělem a propouštět spolu s dechem i bolest dní uplynulých. 

Je libo inspiraci na svalové propouštění na vlastní jógamatce z tepla domova? Více inspirace najdete tady >>>